Mý strašidla jsou z masa a kostí

Pianista a zpěvák, skladatel a textař FILIP TOPOL se narodil v Praze roku 1965 v rodině s bohatou literární tradicí. Otec jeho matky Karel Schulz byl významný český prozaik (román Kámen a bolest), otec Josef je přední český dramatik a básník, bratr Jáchym romanopisec a básník. Ve třinácti letech založil skupinu Psí vojáci (bicí, saxofon a piano), která patřila k tomu nejhodnotnějšímu, co v hudebním undergroundu 80. let vzniklo, její tvorba však byla vždy těžko zařaditelná; stejně důležitá je pro ni Topolova klasizující klavírní hra, expresivní zpěv a drsné básnické texty. Psí vojáci veřejné poprvé vystupovali v roce 1978 na Hrádečku u Václava Havla, první oficiální vystoupení měli o rok později na Pražských jazzových dnech. Legálně, byť s problémy mohli koncertovat až od roku 1986, první EP desku vydali v r. 1989. F. Topol pracoval do roku 1990 jako programátor, od té doby se živí hudbou. Vydal čtrnáct desek, některé samostatně, v r. 1994 hrál hlavní roli v celovečerním filmu Žiletky (rež. Zdeněk Tyc). Jeho tvorbu doplňují drobné prozaické texty: raná próza Mně 13 a cestopis Karla Klenotníka Cesta na Korsiku. V těchto dnech natáčí s Psími vojáky další CD, jež se bude jmenovat Myši v poli a jiné příběhy.

Před pár týdny vyšla vaše sólová deska Střepy. Je ještě osobnější, než u vás bývá zvykem: rekapituluje se v ní období, kdy jste skoncoval s alkoholem. Jak to probíhalo konkrétně?

Začalo to předloni na podzim, kdy už šlo skutečně do tuhýho. Měl jsem za sebou dva záchvaty slinivky, po nichž jsem skončil pokaždý v nemocnici Na Františku, kde mi řekli, že třetí záchvat už nemusím přežít. A protože jsem tušil, že ten třetí na sebe nenechá dlouho čekat, rozhodl jsem se, že musím s pitím hned přestat. Jenomže v případě tak narušenýho organismu, jako byl ten můj, to nejde tak jednoduše: následovaly pekelný dva týdny absťáku, provázený ohromnými bolestmi, stav, kdy jsem se nemohl trefit do dveří koupelny, i když tam žádný dveře nemám, a kdy jsem si bez nadsázky říkal, že možná umřu. Všechno vyvrcholilo, když jsem se pokusil udělat si něco k snědku a jediný, co jsem doma našel, byly špagety a nějaký koření. Ta má slinivka znovu explodovala a já se taktak doplazil k telefonu, abych zavolal Lukáši Pollertovi, kterej mě nechal odvézt do vojenský nemocnice v Střešovicích. A tam mi dali na vybranou: buď půjdu na velkou operaci, vezmou mi půlku slinivky a bude následovat život s přísnou životosprávou, nebo tak do dvou let zhebnu. Takže tady nebylo moc co řešit. Na operaci jsem čekal tři měsíce.

Jaké to bylo?

Byla to snad nejkrásnější doba mýho života. Držel jsem dietu a nepil, po absťáku už nebylo ani stopy, žil jsem tady v tom svým miniaturním pokoji sám a věnoval se jen sobě a Mozartovi, do jehož hudby jsem se nořil a kterej mi ohromně pomáhal. Tehdy vznikaly motivy desky, o které jste mluvil; je vlastně plodem těch tří přípravných měsíců.

Připouštěl jste si, že by se operace nemusela povést?

To bylo zvláštní: spíš než strach jsem cítil zvědavost, jak to asi vypadá, když člověk takzvaně není. A byl jsem vlastně úplně klidnej, protože jsem intuitivně cítil, že po smrti určitě něco ještě bude. No, ale operace se naštěstí podařila, já jsem tady zůstal. Jenomže místo úlevy přišlo znovu peklo, tentokrát související s pooperačními komplikacemi, a já jsem se strašně dlouho vzpamatovával. Teď už je to všechno za mnou.

Nechce se mi

Nemáte obavu, že po tom, co jste přestal pít, budete sledován útrpnými a solidárními zraky jako ten, kdo je handicapován a nejlepší léta života má za sebou?

To je nesmysl, i když vím, že to tak trochu je. Já si přece můžu dělat, co chci. Já nemám žádnej soudní zákaz pití. Klidně si můžu koupit láhev džinu a vypít ji na ex, i když bych pravděpodobně exnul. Ale já to neudělám ne proto, že to mám zakázaný a že bych to možná nepřežil, ale proto, že jednoduše nechci. Já můžu všechno, o tom rozhoduje jenom moje vůle. Ale mně se nechce. A to je to, co myslím některým lidem nedochází. Občas po koncertě za mnou totiž někdo přijde, poklepe mi na rameno a řekne, že moje hraní dřív mělo větší grády.

A co když to je pravda?

Co na to můžu říct? Kdybych si myslel, že nejsem schopen odvádět stoprocentní výkon, a kdyby mě to, co dělám, neuspokojovalo, tak bych se začal poohlížet po něčem jiným. Ale jsem si jistej, že to tak není. A hlavně je hrozně fajn, že jsem se od něčeho osvobodil, a lidi by spíš měli říkat „jo, ten se má“ - jako můj brácha, který mi to vysloveně závidí -, a ne na mě hledět jako na chudáka, kterýmu něco chybí. Ale v podstatě si s tím hlavu nelámu.

Existuje ovšem dosti pevné přesvědčení, že k jistému druhu tvorby - a ta vaše k ní určitě patří - náleží „život na hraně“, ve „stálém opojení“, na „pokraji sebezničení“.

Já už o tom dost pochybuju a myslím, že není vůbec nezbytný, aby se člověk potácel na nějaké existenční hraně. Čím dál tím víc mě spíš fascinují umělci, kteří to všechno drama nosili v sobě a žádné pomůcky - alkohol nebo drogy - k tomu nepotřebovali.

Kdyby tělo nedalo tak drastickým způsobem najevo, že už tohohle způsobu života má dost, tak byste v pití pokračoval?

Když nemáš v mozku úplně prázdno, tak samozřejmě dobře víš, že tě to ničí. Ale nějakou dobu trvá, než se podle toho začneš chovat. Nejhorší byl skutečně ten poslední rok mýho pití, tedy rok 1997, kdy jsem pustil koně z ohrady. Věděl jsem, že takhle to nemůže dobře skončit, ale v tý době jsem se už stal jakýmsi pozorovatelem svýho vlastního zániku, svý sebedestrukce. A přiznávám, že kdyby nepřišly ty tělesný bolesti, bůhví, jak by to skončilo. Jako by ve mně pořád stoupala nějaká láva nebo spíš bahno, který se u svýho ústí ucpalo a celýho mě zahltilo.

Pil jste i při koncertech. Někdy to vypadalo, že jste už i pro své publikum hrál roli démonického alkoholika, k němuž nutně patří láhev červeného vína u piana a další atrakce.

Tehdy mi bylo fuk, co si kdo o tom myslí. A že bych se aranžoval do role opilce, to rozhodně ne. Prostě to tak bylo, i když nepopírám, že to byla taky trochu show. A mimochodem - to červený víno bylo pivo. Pro zpěváka je červený víno, jako by si lil do krku med.

Nestěžuju si

Vaším základním inspiračním zdrojem je město, to máte společné s bratrem Jáchymem. A když už jsme u rodiny, lišíte se tím oba od otce Josefa, u něhož má mnohem větší význam venkov a příroda.

Já bych přímo řekl, že jsem ovlivněnej konkrétně a vyloženě Prahou, kterou miluju, a jakmile se ocitnu někde v cizině, tak cítím, jak je dobře, že se vrátím právě do tohohle města. Začalo to už v dětství: okouzloval mě Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert, byl jsem tehdy užaslej z četby Ripelliniho Magické Prahy (otec přinesl samizdatové vydání), bydleli jsme na Malé Straně a já se pokoušel psát o barokních palácích a o Golemovi. Pak jsem se přestěhoval na pražskou periferii, poznal její těžkopádnou zemitost, která byla nejkrásnější a nejčistší za komunismu, kdy existovala jedna hospoda na pět set metrů a jinak nic, jen pusto, věčně stažené a zaprášené rolety a špinavé dvorky. To mělo samozřejmě taky své kouzlo, po kterém se mi někdy stýská. Myslím, že jsem větší realista než bratr. On do Prahy stěhuje mytologii a démonologii. To mý strašidla jsou z masa a kostí.

Bydlíte v tak malé garsonce, že se do ní nevejde ani pianino. Kde cvičíte?

Klavír mám u mámy a ve zkušebně.

A jak bez klavíru skládáte?

Když mě něco napadne, tak to holt musím tak dlouho v sobě nosit, dokud si to nemůžu někde přehrát.

To je pro vás po patnácti letech hraní větší byt nedosažitelný? Moralista by řekl: kdybyste ta léta nepil a nekouřil…

Tak by se po téhle stránce zas tak moc nezměnilo. I dneska jsem rád, že jsem schopen zaplatit takový ty základní poplatky, zbytek dám za jídlo a občas za kompakty, hlavně s Mozartovou hudbou. To je tak všechno.

Neuvažoval jste o tom, že by se třeba našly cesty, jak být přece jen trochu „populárnější“, respektive jak si zařídit trochu komfortnější život?

Čechy jsou malá země a čeština je malej jazyk - tím jsem definovanej. Ale já si nestěžuju a s tím, jak to je, jsem spokojenej. Představa, že za mnou po nějakým koncertě přijde anglickej manažer, který mi bude do ruky cpát fantastickou smlouvu na nahrávání desek v Abbey Road, mě už dávno opustila. Výhra pro mě je už sám fakt, že nemusím chodit do práce a že se hudbou živím, i když je to z ruky do huby. A kromě toho - já prostě chci žít, jak se to tak říká, s čistým štítem, což se mi zatím daří. Nemám důvod, proč rozšiřovat publikum a pronikat do nějakýho byznysu, kde bych musel dělat, co nechci. Samozřejmě, že by nebylo špatný zařídit se trochu pohodlněji, ale já neznám recept ani návod, jak na to a přitom dělat dál to, co dělám. Cpát se do nějakých spolků a part a škemrat o zakázky u filmu? Nebo skládat znělku k Miss Universe? Nebo dělat pop jako Lucie, i když si myslím, že bych to uměl? Proč bych to ale dělal? To už mě víc baví komponovat hudbu k divadlu, jako třeba teď pro Čechova v Divadle Na zábradlí, i když je za to tak málo peněz, že je to až směšný.

Téměř od dětství skládáte hudbu a píšete k ní slova. Nestalo se to pro vás návykem, který jste schopen v sobě kdykoli vyvolat a přitom se můžete spolehnout, že se to podaří? Tak jak to uměl vámi obdivovaný Mozart?

No, rozhodně nepíšu jako Mozart. Lehká nejistota a nervozita mě provází od prvotního nápadu až do úplnýho konce. Ale to je určitě dobře, jinak by to asi byla nuda - pro mě i pro ty, kteří to budou případně poslouchat. Někdy se mi píše snadno, jindy těžce. Ale nejdůležitější je konečnej pocit, že si za tím můžu stát.

Nemáte někdy obavy, že inspirace třeba vyschne a pro vás se stane nutnost něco skládat utrpením?

O tom pocitu vím a dovedu si představit, že ten stav náhlý jakoby kastrace může přijít. Ale strach z toho nemám. Jednak necítím, že by se něco takového blížilo, a pak si říkám, že by se zase nic tak strašnýho nestalo. Myslím, že je možný žít úplně plnohodnotný život i bez tý věčný potřeby pořád se nějak zveřejňovat. Vždyť se dá žít i tak, že člověk pro sebe spíš přijímá, hledá věci, který by ho obohacovaly, a vůbec nevadí, že je nevytvořil on sám. Možná právě naopak.

Zatím

Máte pocit, že vás poslední dva krizové roky posílily, že vám nabídly alternativu? Nebo je všechno nejisté a nezaručené?

Všechno, o čem mluvíme, je samozřejmě hrozně čerstvý. Uvědomuju si, že to může působit komicky, protože jsem přestal pít teprve před rokem u půl. A vyvozovat z toho něco bude mít smysl až tak za deset let. Zatím je to všechno předem mnou. I tak mám ale pocit velkýho osvobození a vlastně štěstí. Už jenom zisk času je k nezaplacení. Můžu si samozřejmě klást otázku, jestli je mý společenský postavení adekvátní vzhledem k tomu, co jsem udělal. Vydal jsem čtrnáct desek, který snad k něčemu jsou, a přitom když si jdu koupit nový kalhoty, tak se pětkrát rozmýšlím, jestli si to můžu dovolit. Jenomže jak teď mám v břiše jen půlku slinivky, tak bych se prý měl vyvarovat stresů, tudíž proč bych měl lomit rukama nad svou neutěšenou sociální situací? Teď řeknu něco, co snad nebude znít namyšleně: když jsem ležel v bolestech a v tom utrpení, a ono to skutečně utrpení bylo, tak jsem snad pochopil přístup svatýho Františka z Assisi, podle nějž se má člověk radovat z těch nejprostších a nejjednodušších věcí. Takže se v těch chvílích snažím ze sebe vystoupit a zeptat se: Máš co jíst? Máš boty? Jde ti někdo po krku? Tak proč skuhráš? Uvědomil jsem si, že já toho zas tak moc ke štěstí nepotřebuju. Mně je teď skutečně dobře. Jsem jak na startu.

Je to celé trochu jako mravoličná povídka. Nepřipadáte si teď jak z příručky doktora Skály?

No, upřímně řečeno, já vlastně to, co se mi stalo, považuju za takovou slabou předehru. Těch mých dosavadních třicet čtyři let, to bylo vlastně zatím jen takový ladění orchestru.