Líc bez rubu

Film Ružové sny (1976), vřazený do letošní kolekce Projektu 100, prosazoval slovenský režisér Dušan Hanák (*1938) jen obtížně kvůli „skvrně“ na kádrovém profilu, kterou mu způsobily dva předchozí filmy: 322 (1969) a Obrazy starého světa (1972), odložené do trezoru. Je tedy pochopitelné, že se scenáristou Dušanem Duškem volili téma co možná nejneutrálnější: prostý příběh mladé lásky vsazený do zpoetizované, komediálně vyladěné reality protkané snovou imaginací. Film však nevyzněl jako rafinovaně apolitická úlitba, spíš jako úsměvná hra na zapomnění všeho zlého a temného bez konkrétnějších náznaků. V tomto smyslu si podržel nadčasový účin, o němž mimo jiné svědčí i dnešní zájem distributorů.

Hra na lásku

Film je především vizuálně výtvarný, plný obrazů zalitých sytými i snově rozostřenými barvami v mistrovských kompozicích kameramana Dodo Šimončiče, prozvučených možná až přespříliš dojímavou, rozteskňující hudbou (Petr Hapka). Na rozmarnou milostnou romanci pubertálně nesmělého a zároveň hravého „poštára“ Jakuba (Juraj Nvota) s černookou cikánskou krasavicí Jolankou (Iva Bittová) se navěšuje směsice pitoreskních historek ze slovenského venkova a nedaleké cikánské osady. Plejáda svérázných figurek v podání herců i neherců odkazuje k poetice české „nové vlny“.Příběh bílého „gádži“ a snědé Romky, jež těká mezi rasově rozkmotřenými světy, nechce dramatizovat sociální nerovnost a konflikty obou etnik. Nerovná láska není osudovým dramatem, nýbrž „jen“…