Před očima užaslého pozorovatele se v současné době odehrává pád podstatné části českého průmyslového dědictví. Je veta po mediálně přikrášleném věhlasu úspěšných exportních firem a jejich odvážných vlastníků domácího původu. Na Chemapol byl prohlášen konkurz, ve Škodě Plzeň se ujali moci věřitelé a ČKD Praha úpěnlivě volá po státní pomoci. Velké české banky, neprivatizované i privatizované, sestavují bilanci ztrát z klasifikovaných úvěrů. Světová pověst Čechů jako schopných průmyslových výrobců dostala další a pravděpodobně smrtelnou ránu. Proč k tomu došlo a co nás čeká?
V zajetí české cesty
Přenesme se na chvíli do dnů sametového převratu roku 1989 a představme si některého z tehdejších hlasatelů reformy, jak z pomníku svatého Václava káže shromážděnému davu: „Donutíme státní banky, aby daly větší úvěry průmyslu. Dokončíme znárodnění výrobních prostředků tím, že vám všem dáme do ruky poukázky na konkrétní majetek. Šéfům vašich podniků dáme možnost, aby si s nimi mohli dělat, co se jim zlíbí. A zabráníme zahraničním bohatcům, aby se zmocnili práce mozolných českých rukou. Naše životní úroveň sice neporoste, zato budeme mít svůj kapitalismus, jiný, lepší!“ Zní to absurdně a nikoho by to nenadchlo. Nic ale lépe neosvětluje smutnou dráhu české ekonomické transformace než srovnání výsledků s původními nadějemi.Dnes stejně jako před deseti lety, je hlavní nemocí české ekonomiky chronický nedostatek kapitálu a špičkového know-how. Privatizace na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu