Duchovní dějiny podle Putny

Nestává se často, aby literárněhistorická práce k sobě připoutala takovou zjitřenou pozornost, jaké se dostalo rozsáhlému, osmisetstránkovému dílu Martina C. Putny Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Sám předmět zkoumání je dnes, kdy katolická církev směřuje k hlubšímu zakotvení v české společnosti, nadmíru aktuální. Také pestrá paleta témat literárněhistorických, teologických, estetických, filozofických a historiografických zaujme nejen odborníky, ale i široký okruh laiků. Obdivuhodný je i rozsah Putnova zkoumání. Nespokojil se s časovým rozpětím, které vtělil do titulu, a na mnoha místech přesunul těžiště výkladu před rok 1848 a také do dalších desetiletí po roce 1918. A nezůstal pouze u ryze české problematiky, kterou pochopitelně nelze izolovat od proměn církve. Až se hlava zatočí, co vše nám Putna předkládá.

Příběh víry a nedůvěry

Výklad začíná na zlomu osmnáctého a devatenáctého století tzv. katolickým „reformismem“ (Bolzano, Lammennais), jeho labilní pozicí uvnitř církve, která tváří v tvář sekularizovanému světu hledá své nové místo. Jako velké duchovní drama prezentuje Putna také katolickou „restauraci“, která se pokouší „obnovit svět před potopou“ (rozuměj: před věkem osvícenství) a „ohradit se před světem“ (rozuměj: před světem, kde ztratilo dominantní postavení náboženství). V partiích, v nichž jsou sledovány dějinné proměny církve, se musel autor podrobně zabývat také konkrétní orientací tří papežů, kteří…