Kvótami je dlážděna cesta do pekla. V kulturní politice platí pak tento názor dvojnásob, což dokládá i zákon přijatý 22. prosince izraelským parlamentem. Dotyčný akt se jmenuje v anglickém překladu „Hebrew Song Law“ a říká zhruba tolik: písničky vysílané veřejnoprávním a armádním rozhlasem musí být minimálně z 50 % hebrejské. Proč to? Úkolem zákona, jak tvrdí jeho předkladatelka, labouristická poslankyně Jona Jahavová, je „uchovat původní izraelskou kulturu a ochránit ji před trendem amerikanizace“. Nic nového pod sluncem. Se skutečnou či domnělou hrozbou amerikanizace podobně zápasí i Evropská unie. O potřebě kvót (rozuměj protiamerikanizačních) se hovoří i u nás. Ale právě izraelský případ snad nejlépe ukazuje bizarní stránku celé věci.Hlavní problém vzniká už z nejasnosti pojmů. Co je to vlastně „původní izraelská kultura“? Kultura obyvatel Izraele, tedy tamních Židů, ale i Arabů, Drúzů či Arménů? Z tohoto hlediska argumentuje zcela logicky poslanec knesetu za Arabskou demokratickou stranu Dawarší: padesátiprocentní kvóta by měla zahrnout i místní arabské písničky. Nebo má dostat přednost kultura Izraele coby židovského státu, tedy univerzální odkaz judaismu? Jenže v tomto pojetí zákon zase diskriminuje dvě třetiny světové židovské komunity, jejímž mateřským jazykem není hebrejština. A nejen to, diskriminuje i ty Izraelce, kteří používají jidiš, ladino či některý jiný indoevropský jazyk. Koneckonců celý hudební směr klezmer, který v dnešní módní vlně etnické hudby…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu