Brambory s cibulí a lahváče

Před otlučeným konzumem posedává na betonové zídce pětice mladých mužů. Nad otevřenými lahvemi s pivem probírají ranní hokejový zápas s Američany. Nadšení z postupu opadá ve chvíli, kdy se řeč stáčí na astronomické platy českých hokejových hvězd. „Takový prachy tady nevyděláme všichni dohromady ani za sto let,“ hodnotí vousatý třicátník denní příjem Jaromíra Jágra a vytahuje z kapsy pomačkané startky. Místní bída se okamžitě stává nosným tématem. „Teď mám v kapse tak dvě stovky. Nebýt rodičů, nevím, z čeho bych žil,“ pokyvuje hlavou dlouhovlasý mladík s walkmanem na uších. Z prosklených dveří oprýskané Jednoty právě vychází blonďák ve špinavém vaovaném kabátě. „Je to strašný. Fakt by mě zajímalo, co dám dneska dětem k večeři,“ připojuje se k debatě a klíčem otevírá dalšího lahváče. Je teplé únorové poledne uprostřed pracovního týdne a občané Gruny se začínají přetahovat, kdo z nich je na tom vlastně hůř.

Sebrali nám všechno

Zdá se, že je o čem hovořit. Gruna u Moravské Třebové se dostala do potíží někdy kolem roku 1993. Tehdy začala propouštět textilka Hedva v nedaleké Moravské Třebové. Když se k tomu přidal ještě krach místního státního statku, přehoupla se ve stoosmdesátihlavé Gruně nezaměstnanost přes hranici třetiny práceschopných. A to není všechno: průměrná mzda v okolí nepřesáhla sedm tisíc a je téměř čtyři tisíce pod republikovým průměrem. „Tady nikdo nemá peníze. Když chceme, aby se děti jednou týdně najedly masa, musíme si ho sami odepřít,“ popisuje svou finanční situaci otec tří dětí Martin Till.„Často je to opravdu zlé: kdyby rodiče občas nezabili na neděli králíka, neměli bychom maso už vůbec,“ dodává pro ilustraci.

Se svými těžkostmi Gruna pronikla i na stránky pražských novin. Reportáž v MF Dnes před měsícem odhalila, že některé z vesničanů před hladem chrání jen skromné záhumenky. „Dvakrát týdně si k večeři nakopeme brambory a s trochou cibule je sníme,“ postěžoval si novinám zaměstnanec místní farmy. Příčiny apokalypsy na česko-moravském pomezí vysvětluje starosta Lubomír Smolík (nezávislý): „Jsme na kraji okresu a všichni se na nás vykašlali. Státní politika zlikvidovala zemědělství, stát nám omezil a zdražil autobus a lidé nemohou jezdit za prací.“ Ztracené dopravě přisuzuje klíčovou roli: do Moravské Třebové sice jezdí z návsi čtyři autobusy denně a z pár set metrů vzdálené státní silnice ještě několik dalších navíc, lístky za deset korun jsou ale pro každodenní dojíždění příliš drahé.

Nejhorší prý je, že z pasti chudoby nevede žádná cesta: obec by sice mohla zaměstnat několik lidí za státní peníze na veřejně prospěšných pracích, za minimální mzdu ale lidé nechtějí dělat. Nemá cenu ani podnikat. „Všechno by hned zkrachovalo,“ vysvětluje Lubomír Smolík. Poslední nadějí je podle starosty vláda. „To by ale musela místo rozkrádání zvýšit minimální mzdu,“ vysvětluje první muž Gruny.

Copak to je normální

Proč ještě nikdo z levicových politiků nepoužil Grunu za příklad vesnice zdevastované polistopadovým kapitalismem? Odpověď naznačí i krátká návštěva. Průměrný měšťák by při pohledu na malebnou vesničku v kopcovité krajině začal venkovanům spíše závidět. Také nabídka v maličké prodejně se nijak neliší od běžných obchodů: v boxu leží uzeniny, jogurty a sýry, maso se vozí dvakrát týdně a kromě oblíbených nanukových dortů se kupuje i „lepší“ zmrzlina značky Algida. Nově omítnutý statek patří zedníkovi Luboši Zvejškovi (25). „Tady si děláme všechno sami. Od auta přes dřevo na zimu až po barák,“ vysvětluje majitel svůj stavitelský úspěch. Loni si prý on i každý z jeho kolegů vydělali kolem stoosmdesáti tisíc, a tak se našly i peníze na materiál. „To ale bejvávalo,“ odmítá podezření, že se v Gruně přece jen nemají tak špatně, jeho bratr Bronislav. „Jezdili jsme denně pětadvacet kilometrů a zpátky. Copak to je normální?“ vysvětluje, proč dnes sedí doma, a sám si odpovídá: „To už je lepší brát podporu.“

I jiní lidé z Gruny objevili lepší zdroj výdělku, než byla špatně placená práce v okolních podnicích. Například starostův synovec Dušan Smolík na tom byl loni hůř než oba zedničtí bratři: ve vodárnách v Moravské Třebové si vydělal necelých pět tisíc. „Je to život doslova z ruky do huby. Na dovolenou pojedu maximálně někam na Seč, a když chci na zábavě zaplatit rundu, šetřím celý měsíc,“ říká mladík, který právě připravuje svou deset let starou škodovku na technickou kontrolu. V práci ve městě proto nevidí žádný smysl. „Jezdit autem ani autobusem se mi nevyplatí a na motorce je zima,“ popisuje své výhledy a dodává: „Často si říkám, že než abych si huntoval zdraví, radši zůstanu za stejné peníze doma.“ Není to špatná vyhlídka: už dnes bere ke svému platu další čtyři tisíce na sociálních dávkách, kterými mu státní úřady dorovnávají životní minimum pro něj, manželku a malého syna. (Rodina s třemi dětmi má nárok na dávky ve výši zhruba 12 000 Kč.) „Ve volném čase bych si v pohodě spravil auto a ještě bych si nařezal dřevo do zásoby,“ přemítá nad svou budoucností v chudé obci Dušan Smolík.