Propast jako východisko

Goethe si z francouzštiny půjčoval slovo apercus pro označení nějakého podstatného, určujícího životního zážitku. Pro židovského světoobčana a pražského rodáka Viléma Flussera (1920–1991) byl takovým apercu prožitek nacistické hrozby - ten první pocit něčeho neuvěřitelného, totiž jakoby „neskutečného“, pak vynucený odchod do ciziny v roce 1938 a konečná bilance, že všichni, kteří se zapředli do jeho vzpomínek na pražské mládí, byli vyvražděni.Je právě Flusserovou zvláštností, že tuto zkušenost absolutní hrůzy, ztráty všech kořenů pochopil jakou svou šílenou - šanci. Dala mu křídla k rozhodnutí „spořádaně létat nad propastí“, jak ve své „filozofické autobiografii“ Bezedno označuje mladistvé rozhodnutí vnímat svou vykořeněnost jako úzkostné, ale také jedinečně inspirující „rozpoložení“. Tím, že svou závrať právě takto odhodlaně „vydržel“, našel odvahu prožívat se v rozkmitané šíři bezedna: v paradoxech zoufalství a euforie, přesnosti a tajemství, rozumu a mysticismu, boha a ďábla, myšlenky i nálady, lenosti i útoku, odstupu i angažmá. Pochopil svůj život jako vážnou hru v ambivalencích. Stal se vytrvale stěhovavým filozofem, zřetelným, a přece nepolapitelným úhořem, který se v hloubkách nutně a stále „propadá“ - číst ho je až omamující.

Pád do jazyka

Na své emigrační pouti se Flusser dostal ještě za války přes Velkou Británii do Brazílie, kde vyučoval filozofii vědy a teorii komunikace. Až v roce 1972 se vrátil do Evropy a usadil se v…