Rok 1997 byl v Čechách poměrně bohatý na slavná jména hispanoamerické literatury: po nejnovějším románu Kolumbijce Gabriela Garcíi Márqueze O lásce a jiných běsech (šp. 1994) sáhlo nakladatelství Hynek po jeho starších úspěšných dílech a vydalo česky už potřetí stěžejní román Sto roků samoty (šp. 1967, čes. 1971, 1980) a podruhé novelu Kronika ohlášené smrti (šp. 1981, čes. 1984). Na samém konci roku 1997 pak vyšla v brněnském Hostu a pražském Volvox Globatoru ještě dvě významná a v lecčems příznačná díla neméně proslulých autorů: prozaická prvotina Tunel (šp. 1948) Argentince Ernesta Sábata a předposlední román Peruánce (dnes už se španělským občanstvím) Maria Vargase Llosy Smrt v Andách (šp. 1993). Ačkoli jsou oba autoři řazeni stejně jako García Márquez do mohutného prozaického proudu latinskoamerického boomu šedesátých let, diametrálně se od sebe liší nejen stylem a tematikou, ale i životem.
Temný a opuštěný
Starší Sábato (nar. 1911) v úvodu ke sbírce esejů Lidé a soukolí (1951) výmluvně napsal: „Nejsem žádný filozof ani - nedej Bože - literát.“ Nedbal na snoby a literární módy a pokud možno se držel v ústraní svého domu v Buenos Aires, kde přemýšlel, psal a maloval. Do politiky zasahoval nanejvýš články a eseji, v nichž se vyjadřoval z pozice humanisty a originálního „pozitivního existencialisty“ ke složité situaci poválečné Argentiny, tragicky poznamenané populistickým peronismem a vojenskými převraty. Přímo do veřejného života vstoupil…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu