Televizor za tři auta

Rusko je mimořádně bohatá země na pokraji bankrotu. Kdo dokáže strávit absurditu této věty, může pochopit i některé základní principy ruského daňového systému. Nepřekvapí ho, že Gazprom, plynárenský gigant světových rozměrů, stihne současně být pilířem ruské ekonomiky i dlužit do rozpočtu miliardy dolarů. Ani že miliony ruských pracujících mohou nedostávat měsíce či roky mzdu, ale z jejich (nevyplácených) platů stát přesto dostává daně.

Když bohatí neplatí

Není na světě člověka, jenž by rád platil daně. Tohoto axiomu jsou si vědomy všechny vlády světa, a proto své daňové kodexy vždy doplňují represivními normami. Jen některé vlády však mají sílu své výhrůžné slovo proměnit v čin. Letošní jarní a letní Kirijenkova vláda se až do svého zániku o něco takového skutečně pokoušela. Pohrozila například ropným společnostem, že pokud nevyrovnají dluhy vůči rozpočtu, odpojí stát jejich podniky od transportních ropovodů. Tím by byly rychle zlikvidovány, proto začaly slibovat, že zaplatí, a některé dokonce i zaplatily. O tvrdý přístup se vláda pokusila i vůči Gazpromu (hovořila o rozdělení podniku na dvě části, těžařskou a distribuční) a hlavním bankám. Málokdo pochybuje, že právě to zlomilo Kirijenkovi vaz. Lidé jako Rem Vjachirev (představitel Gazpromu) či Vladimir Potanin (šéf banky Onexim) nevydělali své miliardy placením daní.V menším měřítku bylo možné vidět podobný obrázek i v mnohých regionech. Například v Nižním Novgorodu přešla místní…