Pod dnem Kaspického moře leží miliardy petrodolarů, ale nikdo dosud neví, komu přesně patří. S rozpadem Sovětského svazu se počet kaspických států rozšířil ze dvou na pět a ty lákají na vějičky pohádkových zisků světová ropná konsorcia. Tyto firmy se však mohou ptát: Pro koho vlastně budeme ropu těžit? Patří nabízená ložiska skutečně vládě, jež smlouvu podepsala? Ještě v březnu říkal náměstek ruského šéfa diplomacie Boris Pastuchov při návštěvě ázerbájdžánského Baku, že nejasnosti kolem právního statusu zdržují investiční plány. Projekty, dosud podepsané s více než čtyřiceti ropnými společnostmi z dvaadvaceti zemí, by mohly Kaspiku přinést až 60 miliard dolarů investic. Za této situace nastal zásadní průlom, když 6. července podepsali prezidenti Ruska a Kazachstánu v Moskvě dvoustrannou dohodu o rozdělení severního sektoru Kaspického moře mezi své země.
Lenin a perský šáh
Ač se to zdá neuvěřitelné, využívání bohatství Kaspiku se dosud řídí dohodami mezi neexistujícími státy. První z nich uzavřelo leninské Rusko s Persií (tzv. Moskevská dohoda z roku 1921). Ve stalinské éře ji doplnila Dohoda o obchodu a mořské dopravě z roku 1940, kdy byla exploatována pověstná ložiska u ázerbájdžánského pobřeží Něfťjannyje kamni. Tyto smlouvy považují Kaspik za vnitrozemské jezero se společnou správou. S rozpadem SSSR a vznikem suverénního Ázerbájdžánu, Kazachstánu a Turkmenistánu byl tento řád zpochybněn, zejména je-li z hlediska mezinárodního práva…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
