Dopisy

Artuš se brání

Se zadostiučiněním jsem se probíral článkem Jana Čermáka Falešný Artuš (Respekt č. 29/98). Oživení sporu o překlad Artušovy smrti jsem totiž očekával. Nedokázal jsem si představit, že by si porota Obce nechala líbit blamáž, jakou si sama vyhotovila nepodloženým udělením anticeny za nejhorší překlad roku.Základem pro udělení skřipce bylo udání z nakladatelství Aurora, které asi půl roku po mém překladu v Jotě vydalo výbor ze sporného díla v překladu Jana Cahy. To podpořil právě Jan Čermák posudkem založeným na argumentech typu: „Caha v překladu respektoval tehdejší [rozuměj z 50. let] kulturně-společenské kánony a text do jisté míry uhladil, moderní překlad by se vyznačoval snahou syrovost textu zdůraznit, možná i přehnat.“ Nevím proč, kánony jsou to žánrové, nikoli dobové. Syrovostí bych se dobral čtiva ledva pro šesťáky základní školy.Nicméně dort byl upečen a laureát skřípnut za „setrvání v přílišném vleku Cahova překladu“. A tu byl laureát ceremoniálu přítomen a on se bránil (viz např. www.open.cz/index/malory.html).Vyšlo najevo, že k legitimnosti takového rozhodnutí porotě Obce chybí serióznější rozbor textu a posudek, na kterém by se dalo stavět. Ten nedostali ani novináři, ani já, ač jsem oň žádal.Nyní je nový posudek na světě a v druhém kole je pes bit jinou holí. Ta hlava psí, v níž chybí překladatelská etika a samostatný rozum, je mi nasazena tentokrát za to…