Budoucnost je v blairovském pojetí

VLADIMÍR MLYNÁŘ (* 1966 v Praze) po absolvování gymnázia pracoval v dělnických profesích (sanitář, topič). Aktivně se podílel na práci disentu, zejména jako redaktor samizdatových Lidových novin. V říjnu 1990 z již legálních LN odešel a absolvoval devítiměsíční studijní pobyt v USA. Od srpna 1991 pracoval v týdeníku Respekt: jako komentátor, zástupce šéfredaktora, od roku 1994 jako šéfredaktor. Byl pět let moderátorem televizního diskusního pořadu Respektování, v roce 1997 obdržel novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky. V prosinci téhož roku se stal poradcem J. Tošovského, od ledna 1998 byl jmenován mluvčím Tošovského vlády, ministrem bez portfeje a předsedou Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity. Od března 1998 je členem Unie svobody, ve volbách byl jako její pražský lídr zvolen do parlamentu. V. Mlynář je ženaty, má dva syny.

Prý jste v ministerské funkci změnil názor na svou bývalou profesi novináře. Novináři byli příliš neodbytní?

Ne. Zlobili mě nízkou mírou profesionality. Kritizoval jsem za to svůj stav už dřív a přechod do politiky moje stanovisko v některém ohledu ještě zostřil. Když Tošovského vláda uvolnila přístup ke všem materiálům ze svých jednání, novináři o to projevili v podstatě nulový zájem. Politika a vládnutí v této zemi se v médiích objevují jenom v povrchní a velmi zjednodušené formě. Vím, že nelze chtít po novinách, aby se probíraly jenom nezáživnými vládními materiály, ale překvapila…