Má Amerika

O pláních Divokého západu máme celkem ustálenou představu z bezpočtu dobrodružných knih a filmů. Mýtus, který dodnes silně působí, se rodil v druhé polovině minulého století především na stránkách amerického denního tisku, který se předstihoval v líčení humorných i drastických scén z pomezních krajů, kde osadníci vzdorovali náporům přírodních živlů, divé zvěři a indiánům. Realistické črty amerických regionalistů, k jakým patřil Bret Hart či mladý Mark Twain, ale také senzační prezentace Buffalo Billa a dalších „hrdinů Západu“, podnítily bujení virtuální westernové „reality“, jež ve střední Evropě nalezla obzvlášť přeludný výraz v mayovkách.Americké črty Josefa Václava Sládka, vrstevníka Karla Maye i Buffalo Billa, mohou naše představy poněkud přiblížit realitě. Český básník přijel do Ameriky třiadvacetiletý v roce 1868, kdy Bret Hart vydal svou první zálesáckou knížku Štístko z Tábora křiklounů. Texaskými prériemi i pralesy kolem velkých jezer se toulal v letech, kdy se mýtus Divokého západu teprve nesměle rodil. O svých zážitcích z Ameriky napsal po návratu do vlasti (většinou roku 1871) řadu fejetonů pro Národní listy, které vyšly knižně poprvé roku 1914 pod názvem Americké obrázky a jiná próza, podruhé jen jako výbor roku 1941. Za komunistů už klasikův vztah k Spojeným státům nebyl připomínán. Lze proto uvítat, že kompletní soubor těchto textů byl zařazen mezi první svazky nové reprezentativní edice české literatury, tentokrát pod názvem Má Amerika.

Odťatá haluz

Sládek zastihl Spojené státy krátce po skončení občanské války a k jeho prvním zážitkům patří prezidentské volby, v nichž zvítězil generál Grant. Právě v jeho éře se někdejší ospalá provincie Evropy bouřlivě měnila v prvořadou velmoc. Básníkovy dojmy jsou od počátku rozporné. Oceňuje demokracii a individualistickou svobodu, cítí sílu a dynamismus krajně liberální společnosti, zároveň je však vyděšen vášněmi politického života. Prezidentské volby se mu jeví jako periodické revoluce, při nichž zní hlas lidu tak nespoutaně, že by evropští četníci jistě neváhali tvrdě zasáhnout. Ostře vnímá i rub svobody, jímž je lhostejnost k osudu druhých, a dojímá jej zdrcující bída méně schopných a přizpůsobivých přistěhovalců.Sám sebe líčí básník jako vandrovníka, který putuje Spojenými státy někdy pěšky, někdy na koni, občas přijme pohostinství na zapadlé české farmě, nějaký čas dělá kostelníka polskému faráři kdesi u hranic s Mexikem, ale pak zas působí ve městě jako učitel nebo redaktor krajanských novin. Při putování přírodou přespává pod širým nebem, ranní kávu si vaří na ohni a živí se ulovenou zvěří úplně stejně jako trapeři z dobrodružných knížek. Účastní se dokonce trestné výpravy proti indiánům - s českým farmářem, jehož kůň byl zastřelen indiánským šípem. Když ovšem ozbrojenci narazí na hlouček polonahých, k smrti vyděšených divochů s ženami a dětmi, ozve se v nich dobré české srdce a místo masakru uspořádají hostinu (nakonec se stejně ukáže, že koně šípem zabila banda Mexičanů, aby vinu za své loupeže svedla na domorodce).Amerika se Sládkovi jeví jako ráj podvodníků, v němž bují zločinnost a lidé jsou nuceni k bezohlednému boji o přežití. Země jim však k tomu nabízí možnosti, o jakých se Evropanům ani nesní. Sládek věří, že právě „americká svoboda“ může jednou učinit celé lidstvo šťastným, ale zároveň varuje, že těm, kteří byli vychováni v Evropě, se bude jevit „až mrazivě cizou“. Sládkův postoj zřejmě neplyne jen ze sentimentálního stesku po sousedských poměrech v daleké vlasti, ale i z praktických záměrů: chválí princip občanských svobod, který kontrastuje s paternalistickou habsburskou monarchií, ale zároveň se snaží odvrátit krajany od emigrace do Nového světa.Mnozí Češi, zklamaní rakousko-uherským vyrovnáním z roku 1867, soudili, že by své češství mohli za oceánem pěstovat svobodněji než doma. Básník rodných lánů jim to vyvrací: nejpřednějším činitelem i cílem v Americe je volný člověk, národnost ustupuje lidstvu a z dětí přistěhovalců se stávají čistokrevní Američané. Váží si snah udržovat i v zámoří národní kulturu, krajanské spolky nicméně považuje za „odťatou haluz“, která schne.

Čínský indián

Zatímco Sládkův vztah k realitě Divokého západu je bezprostřední, jeho vnímání praobyvatel Ameriky je částečně poplatné starší romantické tradici (Cooper, Longfellow). Obraz indiánů je u Sládka rozpolcený: soucítí se zuboženými štvanci, jejichž genocidu organizují vůdčí vrstvy Spojených států s výmluvou, že vlastně nejde o lidi, ale jen o bezcitné bestie, zároveň však oživuje důstojné představy o hrdých přírodních lidech s úctyhodnou kulturou a složitou mytologií. Nejde tu ovšem jen o rozpor mezi skutečností a stylizací - civilizace od dob romantiků pokročila, zbavila indiány přirozených zdrojů obživy a vrazila jim do rukou vražedné zbraně i láhve s alkoholem.Sládkovy národnostní sympatie či antipatie nepochybně odpovídají době, kdy se utvářela česká nacionalistická ideologie. Najdeme u něj řadu drobných předpojatostí, v nichž lze rozpoznat nádech středoevropské xenofobie. Odmítá například působení katolické církve na českou menšinu, popuzují jej rovněž irští katolíci, ale u bratrů Poláků jej katolická víra dojímá. Také antisemitské přídechy u něj mají vlastenecký ráz: Židé jsou prý na rozdíl od chudých slovanských přistěhovalců bohatí a v cestě za úspěchem je nebrzdí stesk po vlasti, protože žádnou nemají. Indiány Sládek ctí, neboť v jejich genocidě spatřuje úděl, který byl chystán jeho národu, zato smyslní a leniví černoši se mu oškliví. Velké porozumění má naopak pro Číňany. Když líčí jejich střídmost, přičinlivost a šetrnost, cítíme, že právě to jsou vlastnosti, které by nejvíce přál svému národu.V americkém kotli národů a ras tak Sládek objevil personifikaci dvou velkých českých pocitů své doby: indiána jako chmurné memento zaniklé slávy a Číňana jako nezdolného hrdinu mravenčí práce, jež je podmínkou kýženého vzestupu národa.

Josef Václav Sládek. Má Amerika. V edici Česká knižnice vydalo NLN. 299 stran, cena 171 Kč.