Jana Klusáková a Václav Klaus rozmlouvají nadoraz / Kdo je Miloš Zeman / Tak pravil Václav Klaus

Při četbě knih rozhovorů s Milošem Zemanem a Václavem Klausem se vtírá vzpomínka na antického historika Plutarcha, který ve svých srovnávacích životopisech paralelně popisoval osudy a charaktery vždy jednoho významného Řeka a jednoho Římana, aby upozornil na shody a rozdíly. Předáky českých stran sice nedělí čas ani prostor, osobně se znají asi třicet let, tykají si, nicméně každý se pohybuje v jiném, ostře vymezeném ideovém světě.Od Plutarchových Řeků a Římanů se čeští politici liší tím, že jejich působení dosud není uzavřeno. Knihy rozhovorů sledují bezprostřední politické cíle: v té loňské - Jana Klusáková a Václav Klaus rozmlouvají nadoraz - hájí premiér krátce před pádem vlády svou politiku a vidění světa, letošní publikace Kdo je Miloš Zeman a Tak pravil Václav Klaus nepochybně slouží k předvolební agitaci. Vzdálenějším cílem může být snaha oslovit také budoucí generace, texty obsahují zárodky konfesí a memoárů. V neposlední řadě prosvítá oběma autoportréty i portrét národa, který dal svými hlasy důvěru právě těmto mužům. Z tohoto hlediska není až tak podstatné, do jaké míry se oba stylizují, neboť voliči stejně znají jen jejich veřejné obrazy.

Bez kamarádů

Mýty začínají zrozením. Klaus (* 1941) i Zeman (* 1944) jsou válečné děti. První uvádí, že se narodil téměř v den německého vpádu do Sovětského svazu, druhý přišel na svět v porodnici, kterou právě ohrožoval spojenecký nálet. Klaus si z raného dětství pamatuje jakousi zlověstnou domácí prohlídku z doby heydrichiády (!) a také, jak se coby čtyřletý capart za Pražského povstání pokoušel nosit dlažební kostky na barikádu, přičemž z kostela sv. Ludmily na Vinohradech štěkal německý kulomet. Takovými zážitky se o tři roky mladší Miloš Zeman pochlubit nemůže, jeho první vzpomínka má zato filozofický ráz. Když někdy ve třech letech seděl na prosluněné zahrádce, napadlo ho: „Musím si pamatovat, že jsem."Oba chlapci se vyhýbali partám a nenavazovali žádná důvěrná přátelství. Malý Václav vyrůstal se starší sestrou ve spořádané rodině s praktickým, pracovitým tatínkem a s maminkou, jež povzbuzovala synovy ambice. Intenzivně se věnoval mimoškolním aktivitám, zpíval ve sboru a závodně sportoval. Miloš byl jedináček a vychovávala ho pouze maminka, protože se rodiče rozvedli. Svou osamělost si prý zpestřoval hlavně četbou a jízdou na kole. Miloval lesy a toužil se stát hajným. Padesátá léta se ani jednoho z nich příliš nedotkla, Václavova rodina nový režim konformně přijala, Milošova maminka prý komunisty ráda neměla, ale nedávala to zřejmě moc najevo.K tříbení protirežimních postojů a názorů začalo u obou docházet na přelomu 50. a 60. let. Václav jako basketbalový reprezentant poznával Západ a vliv na něj měli i starší a zkušení spoluhráči. Miloše poznamenala zkušenost s fanatickou komunistickou učitelkou, jejíž ateistické horlení jej dokonce nakrátko dovedlo ke křesťanské víře. Když kritizovala Masaryka, přečetl si ze vzdoru údajně celé jeho dílo a napsal o něm obdivný referát, kvůli kterému nebyl doporučen k vysokoškolskému studiu a musel dva roky pracovat v kolínských strojírnách. Klaus začal už v sedmnácti studovat na Vysoké škole ekonomické nejprestižnější obor, roku 1964 promoval s červeným diplomem, uspěl v konkurzu do Šikova Ekonomického ústavu ČSAV a díky mimořádně liberální atmosféře, která tu vládla, mohl svůj vědecký zájem zaměřit na nemarxistické ekonomické teorie. V Itálii a USA absolvoval dva postgraduální semestry, jeho hvězda stoupala a mezi mladými českými ekonomy se stával vůdčí postavou. Svou váhu měly i články, které publikoval v Literárních novinách a v Tváři.Miloše přijala Václavova "alma mater“ zprvu jen na dálkové studium. Obor národohospodářské plánování nijak prestižní nebyl a promoce se dočkal až v roce 1969. Ještě na studiích působil v Československé futurologické společnosti a roku 1968 absolvoval první zahraniční seminář v Jugoslávii. Tehdy také vstoupil do komunistické strany, z níž byl o rok později vyloučen. Po celý rok pak nemohl sehnat práci, až zakotvil v maličkém sociologickém oddělení Technosportu, typickém nenápadném doupěti politicky postižených intelektuálů. Také Klaus byl z Ekonomického ústavu vyhozen a útočiště našel, jak známo, ve Státní bance. Hvězdu i outsidera pohltila šedá zóna.

Paralelní myšlení

Ačkoli se Klaus i Zeman v knihách rozhovorů vzájemně notně kritizují, považuje jeden druhého za mimořádně konzistentní osobnost. Klaus nezapírá, že jeho myšlení zpočátku inspirovaly texty Karla Marxe, jimž přiznává hloubku i slovní šarm, brzy však přešel k systematickému studiu nemarxistických západních učebnic. Sledoval přitom i širší literární dění, odebíral směrodatné časopisy a četl knihy, o nichž se mluvilo. Hluboce na něj zapůsobili američtí beatnici (s Livií prý snili o životě „on the road“), ale také francouzský existencionalismus.Miloš Zeman prý tehdy četl všechno bez výběru a informace nasával jako houba. Blízko měl k polským autorům, kteří se pokoušeli smířit marxismus s moderní ekonomií, a k francouzským levicovým intelektuálům. Také on byl zasažen existencionalismem (měl k němu, jak jsme viděli, blízko už jako pachole), ale na rozdíl od Klause, který se odvolává na Camuse a jeho mýtus o Sisyfovi, ctí Sartra a několikrát cituje jeho slova: „Pravda o vás je skutečnou pravdou teprve tehdy, když projde druhými.“ Jako přízrak zašlých dob se tak českou politickou scénou mihne dávná polarita mezi tragickým heroismem Camusova jedince a Sartrovými společensko-politickými strategiemi. Zjevem a životním stylem museli být budoucí přední ústavní činitelé už v šedesátých letech naprosto protikladní. Vyvstávají před námi přímo plasticky: dlouhovlasý, trochu výstřední pražský elegán perfektně orientovaný v kulturním i společenském dění oproti standardně ostříhanému venkovskému kolohnátovi v konfekčním obleku, který se s kulturní nabídkou velkoměsta teprve nedůvěřivě seznamuje. Zdá se, že by se každý svým nynějším voličům líbil už tenkrát.Oba se s chutí přiznávají k jedné společné vlastnosti - ke sklonu provokovat a popuzovat okolí. Zeman tvrdí, že by jej v minulých epochách jistě upálili jako kacíře, a tváří se jako nonkonformní, osamělý rebel, který cítí až sentimentální solidaritu se všemi „uraženými a poníženými“, zejména s českými učiteli a zdravotníky, jejichž potřeby byly minulou vládou přehlíženy. Klaus se na rozdíl od Zemana už od dob studií pohybuje mezi elitou, ale přitom se právě elitě nejraději pošklebuje. Své pověsti jízlivého a nesnesitelného diskutéra připisuje i zásluhu na tom, že jej ani v liberálních 60. letech nikdo moc nevábil do komunistické strany. Už v Ekonomickém ústavu prý budil nevoli učenců, zato dobře vycházel s personálem, k němuž byl na rozdíl od ambiciózních kolegů vstřícný a zdvořilý. Archetypem sebezobrazení Miloše Zemana bude nejspíš Robin Hood. Klaus zase modeluje svůj obraz do podoby spravedlivého suveréna, který se přes hlavu panstva obrací přímo na lid, čímž vytváří jakési obklíčení kolem elity - shora na ni tlačí svou sebevědomou převahou, zdola působí jeho obliba u lidu.K náboženství zaujímají oba nejúspěšnější čeští političtí vůdci spíš rozpačitý postoj. Jsou pokřtěni, ctí podle vlastních slov náboženské hodnoty, ale moc nedůvěřují církvím. Mladistvé křesťanské rebelantství Miloše Zemana nebylo nijak spojeno s kostelem - Masaryk prý byl taky věřící, ale měl svého „osobního boha“ a do kostela nechodil. Miloš na rozdíl od Masaryka záhy „vystřízlivěl“ a od těch dob se cítí jako „tolerantní ateista“. Nový zákon je podle něj úctyhodné čtení a Krista chápe jako jednoho z největších filozofů lidstva - zaplať prý „Pánbu za ty dary“. Rozdíl mezi malým začátečním písmenem slova „bůh“ a velkým u „Pánbua“ je příznačný, byť padá nejspíš na vrub nedbalé redakci a korektuře Zemanovy knihy. Klausovy rozhovory jsou sepsány i zredigovány obratněji. V první knize premiér celkem smířlivě hovoří o problému církevních restitucí, který prý je blízko vyřešení, s úctou se zmiňuje o kostelech, kam je občas zván oficiálně, ale někdy si tam zajde třeba jen tak postát. Víru v nějaké konkrétní náboženství sice nemá, ale „koná s vědomím, že je tu něco, co jej přesahuje“. V druhé knize, která byla sepsána až po jeho svržení, je o poznání kritičtější ke katolické církvi, jíž přičítá mocenské ambice, expanzionismus a významný podíl na rozštěpení ODS.Česká veřejnost se sice s militantním ateismem komunistů většinou neztotožňovala, upínala se však vesměs na materiální výdobytky a křesťanství vnímala jen jako celkem milou starožitnost. Ani po listopadu se pro ni církve nestaly přitažlivějšími vinou jejich vnitřních sporů a nepříliš průhledné klerikální politiky. Mlhavý prostor mezi Zemanovým „tolerantním ateismem“ a Klausovým agnosticismem se tak stává pro nejširší veřejnost místem, odkud se jí náboženství jeví nejpřijatelněji. Pociťovat, že něco člověka přesahuje, je příjemně nezávazné. Člověka ovšem může přesahovat velké, nadosobní poslání. Odtud však je drobný metafyzický krůček k přesvědčení, že nad výjimečným jedincem bdí jakási nejasná „prozřetelnost“, jež se v dějinách často stávala mocným zdrojem svévole.

Nadčlověk a šelma sedlák

Název Klausova předvolebního rozhovoru evokuje téma Nietzscheho nadčlověka. Tazatelé v úvodu přirovnávají tázaného k Churchillovi a de Gaullovi. Bývalý premiér takovou roli ochotně přijímá a prezentuje se jako mimořádná osobnost, pohrdající politickými kýči a prosazující univerzalistickou vizi, která vychází z hluboce osvojeného a pevně ustáleného liberálního světového názoru. Řadu nedůsledností své vlády Klaus vysvětluje nezbytností korigovat ideologii sociálními ohledy. V politice je podle něj vždy „něco za něco“, každé řešení znamená složitý soubor výhod a nevýhod, každé v sobě skrývá řadu nebezpečí. Při hledání optimální varianty je třeba jemně rozlišovat a vážit. Jeho výklad různých událostí se odvíjí v duchu Goethova výroku, že „pravda je v odstínu“, nicméně škála odstínů u něj často splývá v jednolité mlze.Zeman ve svém rozhovoru sází na lidovost. Prezentuje se jako poživačník s nevinnými slabůstkami, k nimž patří mastná česká kuchyně, becherovka a kouření. Rozverně žertuje, nezřízeně se pyšní tím, že není ješitný, chrlí bonmoty, razantně kritizuje politické protivníky a z nástrah uniká selsky mazaně: že rozpoutal řadu afér s tajnými službami? měl snad podstrčené dokumenty zatajit? takhle se to aspoň vyšetří! Do jeho širokodeché rétoriky proniká řada nehorázností i věcných chyb, předseda jen tak plácá, ale u takového samorosta to vlastně ani nevadí. Hlavně že je legrace.Některé antipatie Klaus i Zeman sdílejí, nemají například rádi novináře. Klaus se kupodivu cítil být napadán i v dobách, kdy mu většina médií evidentně fandila, což vyvolává otázku, jak velká servilita by jej dokázala uspokojit. Zeman se naopak výpady proti sobě spíš kochá a tvrdí, že k politickému úspěchu nevede popularita, ale vyhraněnost. Podobné jsou i jejich výhrady k politickému dorostu. Klaus hovoří o novém typu evropského politika, který nemá žádné vyhraněné přesvědčení, ale jen ambice: politika ho prostě baví, dělá ji od mládí a chce v ní strávit celý život. Zeman podobně zdůvodňuje, proč je mu bližší Vladimír Špidla než Buzková s Grossem.Oba předsedové jsou svérázné, charismatické osobnosti, jaké se často objevují ve filmech Ingmara Bergmanna, kterého oba obdivují. Možná i proto tolik osobních soubojů, osudových dramat a pochmurných grotesek. Nebyl by nakonec přece jen lepší nějaký nekonečný zábavný seriál v americkém duchu?

Jana Klusáková a Václav Klaus rozmlouvají nadoraz. Vydalo nakl. Argo, 1998, 150 str., dop. cena 129 Kč.

Kdo je Miloš Zeman. Otázky kladl Jozef Brož. Vydal Petr Rybka + nakl. Rybka Publishers, 1998, 143 str. + 8 str. přílohy fotografií, cena ??? Kč.

P. Jüngling, T. Koudela, P. Žantovský: Tak pravil Václav Klaus. Vydala Votobia, 1998, 164 str., cena ??? Kč.