Crystalex, Becherovka a ti druzí

Na Úřadu vlády leží dvacet centimetrů vysoký svazek listin, který má vrátit důvěru v českou privatizaci. Jsou to dokumenty z ministerských archivů o nejkritizovanějších privatizačních případech - výsledek akce, kterou před čtyřmi měsíci zahájil ministr financí Ivan Pilip. Vláda se je sice teprve chystá zpřístupnit veřejnosti a předat k prošetření Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, její kritici si jsou ovšem předem jisti, že to nebude k ničemu. „Je to jen líbivé gesto, plácnutí do vody,“ mává nad akcí rukou poslanec ČSSD Michal Kraus. "Z těch papírů se o reálném průběhu nic vyčíst nedá " Podobný názor je u opozice skoro povinný zastává ho i Zemanův stínový ministr financí Ivo Svoboda. Jenže pokud se člověk kritiků zeptá, co vlastně v dokumentech chybí, objeví se háček: nikdo z nich je dosud nečetl. „Teď před volbami to není naše priorita. Nemáme na to kapacity,“ vysvětluje Ivo Svoboda. A poslanec Kraus? „Nepovažoval jsem za nutné se do těch papírů dívat, protože nemám důvěru, že jsou relevantní;“ říká s úsměvem.

Úplatek na Třinec

Připomeňme nejprve, o jaké případy v „Pilipových složkách“ jde. Diskuse o čistotě privatizace začala loni v létě, když se předseda Fondu národního majetku Roman Češka ozval proti tomu, že Klausova vláda prodává podniky stále častěji bez soutěže, předem vybranému zájemci. Takto postupoval kabinet loni v květnu u sklárny Crystalex Nový Bor nebo ve starších případech První novinové služby či Jemči Jemnice.

Pochyby však vznikly i nad soutěžemi: podle jedné fámy měl například nový majitel SPT Telecom poslat vládním stranám provizi ve výši 100 milionů korun (o této pověsti se zmiňují i auditoři, kteří nedávno vyšetřovali hospodaření ODS). Loni na podzim prodala KIausova vláda karlovarskou Becherovku uchazeči, jehož podnikatelský záměr označila výběrová komise za nejslabší, a nakonec vešlo ve známost, že vítěz tři roky staré soutěže o Třinecké železárny tajně sponzoroval ODS. Třineckými železárnami lze přehled začít. Pro privatizaci třetích největších oceláren v zemi byla v roce 1995 nesporně vybrána špatná metoda. Moravia Steel, nový majitel jedenapadesáti procent, musela svou vítěznou nabídku 2,64 miliardy korun splatit v šibeniční lhůtě 90 dnů, takže se nerozpakovala zadlužit kvůli tomu na úkor minoritních akcionářů celou fabriku. (Stačí srovnat, jak vypadá privatizace Vítkovických železáren nebo Nové huti, kde už se vláda poučila - manažeři mají postupně splácet akcie, které budou dostávat jen při dobrých výsledcích hospodaření.) Ani po více než dvou letech ale nikdo nedokázal říci, v čem sponzor ODS dostal jakoukoli výhodu. Archivní dokumenty naopak nasvědčují tomu, že o železárny se hrálo férově: Moravia Steel nabídla opravdu nejvíce a podle zápisu výběrové komise z 27. září 1995 ji zařadilo na první místo všech šest členů (Češka, ministerští náměstci Sabela, Jurečka, Polák, Rudlovčák a ředitel Janáček z antimonopolního ministerstva).

Soutěži lze vytknout pouze jednu věc - jedním z důvodů vítězství Moravia Steel bylo podle verdiktu komise také „nejprůkaznější zabezpečení financování transakce“ (přeloženo do češtiny: nejlepší záruky od bank), konkrétně společný příslib od konsorcia vedeného Českou pojišťovnou.

Moravia Steel ale tehdy komisi zatajila, že pojišťovna do projektu půjde jedině společně s americkou Citibank - a ta v té době ztratila o akci zájem. Podstatnější než tento podfuk je ale skutečnost, že Moravia nakonec zaplatila v limitu, protože se jí podařilo narychlo sehnat náhradní překlenovací úvěr od slovenské pobočky ING Bank.

PNS do ciziny

Prodej První novinové služby ostře kritizovala většina hlavních deníků. I u tohoto prodeje ovšem otevření archivů vyjasnilo situaci. Loni v červnu vláda prodala 34 procent akcií PNS, největšího domácího distributora tisku, společnosti Dispress, vlastněné německým kapitálem. Proč? Podle vysvětlení, které sepsal ředitel privatizační sekce ministerstva financí Igor Fojtík, měl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže obavu ze čtveřice největších vydavatelů. Společnosti Ringier (Blesk, Lidové noviny), MaFra (MF Dnes), Borgis (Právo) a Economia (Hospodářské noviny) ovládaly přes 50 procent PNS a žádaly pro sebe i tento poslední, blokační balík. Podle Fojtíka se státní úředníci obávali, že tito vydavatelé pak budou diktovat podmínky ostatním. Čtveřice byla proti vydání tzv. zlaté akcie pro FNM, která by garantovala práva menších vydavatelů, a ultimativně žádala prodej státního podílu pouze za burzovní cenu 141 korun za akcii -jinak by prý PNS mohla „padnout“. Dispress naproti tomu nabízel 510 korun za akcii a neměl vazbu na žádného vydavatele. V situaci, kdy akcie odmítla Unie vydavatelů denního tisku, byl Dispress podle Fojtíka jednoznačně nejlepší volbou. Šéf FNM Češka, kritik prodeje, však proti tomu má nevyvratitelnou námitku: „Jak to někdo může vědět, když nebyla vyhlášena soutěž?“ S Dispressem ovšem souhlasila všechna ministerstva včetně antimonopolního úřadu, takže vláda loni v červnu prodej odklepla.

Jemča a Becherovka

Přímý prodej balírny čajů Jemča Jemnice a veřejná soutěž o karlovarskou Becherovku vyvolaly o něco větší pochybnosti a vášně než předchozí dva případy. Rozhodování vlády totiž ovlivnila nevyřčená snaha neprodat - v obavě před „záludnou konkurencí“ - podniky do zahraničí. FNM ještě pod vedením Tomáše Ježka původně převedl 35procentní podíl v Jemče na firmu Ostfriesische Tee Gesellschaft. Tehdy to ale byla ukázkově nepovedená privatizace: smlouva byla od počátku neplatná, protože prodej neschválila tehdejší Pithartova vláda. Podíl se vrátil státu a začala úřední korespondence, která trvala od prosince 1994 až do loňského ledna. Stručně řečeno, úřady se dohadovaly, jestli do veřejné soutěže o 56% státní podíl pustit, či nepustit i zahraniční investory. Proti byl zejména antimonopolní úřad, protože prý mezi nimi převládají konkurenti Jemči. Nakonec se jako třetí možnost objevil přímý prodej do rukou s.r.o. Aktivita, již si založili sami jemničtí manažeři. Pro ni hlasovala nejen vládní privatizační komise, ale loni v březnu i vláda. Důvod byl prakticky jediný -jde o český kapitál. Polovinu akcií získala Aktivita hned, druhou dostane napřesrok v prosinci, pokud se nezhorší hospodářské výsledky balíren. Námitka je stejná jako u PNS - Aktivita sice zaplatila dvojnásobek burzovní ceny, ale ve veřejné soutěži by mohly být i lepší nabídky. V případě prodeje 89 procent akcií Becherovky se vláda chytila do vlastní pasti, když jako kritéria stanovila cenu a podnikatelský záměr (obchodní strategii a vyřešení známkoprávních sporů). Samo ministerstvo financí potom vládě navrhlo nebrat na druhé kritérium ohled, protože „kvalita podnikatelského záměru jednotlivých účastníků je výrazně ovlivněna přístupem k informacím o společnosti“. Není divu - nejlepší projekt měla firma, jejímiž podílníky byli sami manažeři Becherovky Kdyby se přihlíželo pouze k ceně, vyhraje Stock Plzeň, vlastněný z 90 procent Němci. Vládě se nechtělo obhajovat před opozicí „prodej rodinného stříbra Němcům“, když druhá nabídka (Value Bill s 1,99 miliardy korun) byla pouze o 19 milionů nižší. Podle stanoviska tehdejšího ministra Kočárníka proto „kromě dvou vyhlášených kritérií lze brát v úvahu další ! významná kritéria, např. jaký podíl na základním jmění účastníka řízení tvoří zahraniční kapitál“. Vítězství Value Bill (jejímž pětinovým akcionářem je kníže Schwarzenberg) proto mělo svou logiku, nicméně vyřazení protivníci si přirozeně stěžovali, že o Kočárníkových doplňkových kritériích nebylo v původních podmínkách ani slovo.

Crystalex a Telecom

Zatímco dosud šlo o privatizační případy jakžtakž vysvětlitelné, Crystalex se stal přímo synonymem privatizačních nejasností. Především ze tří důvodů: za prvé byl už dříve nabízen ve veřejné soutěži (později zrušené), ale místo jejího opakování vláda rozhodla o přímém prodeji, za další v oné soutěži nabízel nový majitel Porcela Plus třikrát víc, než nakonec zaplatil v přímém prodeji, a za třetí existovaly ještě vyšší nabídky Vládní materiály přinášejí vůbec první informaci o majitelích Porcely - dělí se o ni napůl české firmy Charouz Holding a Jupiter Finance. Ze složky dále vyplývá, jak to v roce 1994 bylo s veřejnou soutěží o 42 procent Crystalexu: za jménem vítěze (Mottl Glass) stála ve skutečnosti sama Porcela Plus (v soutěži skončila druhá).

Porcela stála dokonce i za třetím, posledním účastníkem soutěže (České sklo). Tehdy nebyl nijak neobvyklý postup, kdy nastrčený vítěz nezaplatil a firmu získal za minimální cenu druhý, či dokonce až třetí účastník. Právě kvůli takovým spekulacím změnil FNM metodiku a raději vyhlašoval vždy novou soutěž. Proč ne v případě Crystalexu? Ředitel Fojtík z ministerstva financí to vysvětluje tím, že až do loňského února nebyli známi žádní jiní uchazeči, a proto jeho úřad navrhl přímý prodej. Potom se sice několik nabídek objevilo, ale bud prý šlo o neseriózního dlužníka Crystalexu, nebo prakticky chyběl podnikatelský záměr (takto byla smetena nabídka firmy Flow East a fondu Živnobanky s předběžnou cenou 1100 korun za akcii). O váze těchto argumentů se však čtenář přesvědčit nemůže, protože ve složce nejsou originální dopisy zájemců, ale pouze jejich zkrácené převyprávění. Jediným dalším vážným uchazečem prý byla Skloexport Group. Ta by nákupem Crystalexu prakticky ovládla český trh se sklem pro domácnosti, takže se proti postavil antimonopolní úřad. Nic z toho však stále nevysvětluje, proč Porcela nakonec dostala akcie podniku po čtyřech stovkách za kus (celkem 296 milionů korun za 73 procent akcií), když Skloexport nabízel o polovinu více a někteří z „partnerů bez záměru“ bezmála trojnásobek.

Klausův poradce Martin Kocourek cenu tehdy obhajoval tím, že odpovídala zhoršené situaci podniku. Podle údajů z výroční zprávy Crystalexu byla však sklárna trvale v zisku. Při sestavování složky SPT Telecom vládní úředníci selhali. Vláda sice poprvé zveřejňuje smlouvu s TelSourcem (lépe řečeno její návrh, kde jsou popsány podmínky pro příští léta - kolik musí mít Telecom v příštích letech veřejných telefonních automatů, jak rychle se musí přihlašovat obsluha či jak vysoké smí být procento poruch), ale o mezinárodní veřejné soutěži z roku 1995 na prodej 27 procent akcií toho příliš není. V dokumentech ze soutěže o Becherovku či Třinecké železárny je alespoň charakteristika nabídek - ta u Telecomu naprosto chybí. Jak vysvětluje ministerstvo hospodářství, „zapečetěný vítězný privatizační projekt, předložené privatizační projekty, schvalovací dopisy i veškerá korespondence“ jsou stále v archivu. Mohou voliči čekat, že by to sociální demokracie změnila? „Jistě, to se musí dohledat a vyšetřit,“ říká její poslanec Michal Kraus a stejně horlivě kývá na otázku, zda by zveřejnil i originální smlouvy a privatizační projekty Stínový ministr financí Ivo Svoboda je však opatrnější: „Tak úplně veřejné by to být nemuselo. Jako první věc bych si spíš představoval stručnou, srozumitelnou analýzu pro veřejnost, jak to tehdy bylo.“