Ta půda není na prodej,

Třebaže jsou Lysolaje částí šestého pražského okresu, jako by k hlavnímu městu vůbec nepatřily. Mezi vesnickými domy rozloženými v táhlém údolí se vine hrbolatá asfaltka pokrytá blátem a velkými kalužemi. Uprostřed malého plácku stojí plechová samoobsluha, ve které snad kdysi i někdo nakupoval, ale dnes je to opuštěná, špinavá bouda s vytlučenými okny. Na prominentním místě v horní části vesnice se tyčí kamenné zdi velkých statků. V jednom z nich bydlí žena, kterou před rokem a půl pasovaly celostátní noviny na jednoho z největších podivínů dneška. Důvod? Paní Zdenka Blažková (50) vykazuje naprosto neobvyklou imunitu vůči zlatému opojení. Jediným podpisem pod krátkou prodejní smlouvou by totiž mohla své rodinné konto vyspravit částkou půl miliardy korun, ale ona nechce. Pozemky, na nichž její rodina hospodaří už několik staletí, prostě nejsou na prodej.

Do poklidných Lysolají vtrhl velký svět se svými lákadly někdy v roce 1992: tehdy prosáklo na veřejnost, že se kolem zapomenuté obce bude stavět luxusní vilové městečko se sportovním centrem a asfaltkami ke každému z tří set padesáti nových domků. Projekt počítal i se šestnácti hektary paní Blažkové, které měly dokonce kvůli své výjimečné poloze hrát klíčovou roli: leží na kopci vysoko nad Vltavou a je z nich velmi romantický výhled na starou Prahu. Budovatelé proto byli ochotni zaplatit majitelce tak skvěle situované půdy půl miliardy korun. Přestože se levnější parcely v sousedství podařilo vykoupit bez nejmenšího problému, u Blažkových agenti realitní kanceláře Pražská nemovitostní narazili. „Na našich pozemcích se stavět nebude. Ta půda není na prodej,“ řekla jim statná žena hned při první schůzce a trvá na tom dodnes. „Můj tatínek se tady málem udřel k smrti a já to mám vyměnit za nějaké papírky?“ Pro stavbaře ovšem takový postoj znamená smrtící ránu: bez pozemků paní Blažkové jsou jakékoli sny o lysolajských Beverly Hills marné.

Předkové paní Blažkové hospodaří v Lysolajích tři sta let, poslední desetiletí pro ně - jako pro většinu českých sedláků - patřily k nejhorším. Otec přestál tlaky kolektivizátorů a hospodařil až do začátku šedesátých let, po infarktu už však nemohl dál a půjčil svá pole k užívání tamnímu JZD. Jeho dcera si těžko sháněla byť jen pomocné práce, později si ale udělala školu a zakotvila v zahradnictví. Od začátku devadesátých let pronajímají Blažkovi části svého statku autodílně, „miliardové“ pole užívá za dvacet tisíc měsíčně družstvo. Za peníze z těchto nájmů stihla rodina nahrubo opravit usedlost, na které se žije běžným životem, bez auta a jiného luxusu. Syn navštěvuje střední školu.

Neústupnost starousedlice rozdělila Lysolaje na dvě poloviny. Jedna část označuje Blažkovy za „sabotéry obecních zájmů“ a připisuje jim na účet chybějící ordinace, obchod a nedokončenou kanalizaci. „Tohle všechno bychom tu mohli mít, kdyby se ta šance využila. Obec se musí rozvíjet,“ říká hlavní kritik Blažkových, starosta Lysolají Luděk Bartoš.„Spoléhat na to, že obyvatelé nového sídliště zajistí prosperitu bývalé samoobsluhy, je velice iluzorní. Odjedou ráno autem a domů se vrátí pozdě večer,“ polemizují s ním odpůrci nové zástavby sdružení kolem ekonoma Pavlackého, zastupitelky Jandové a paní Blažkové, kteří začali na vlastní náklady vydávat občasník Lysolajské listy. Na kanalizaci, která by se podle starosty mohla postavit společně s kanalizací do milionářské čtvrti, sežene obec podle sdružení peníze i bez novostaveb a k lékaři je možné dojet do patnáct minut vzdálených Dejvic.

Dnes se tedy na jednom z nejcennějších pozemků v Praze prohání vítr v rašícím obilí a zpívají tam ptáci. Pražský magistrát ovšem vloni nevyhověl lysolajským odpůrcům asfaltového sídliště, kteří chtěli přiřadit pole paní Blažkové k sousednímu přírodnímu parku Šárecké údolí. Tím by na nich platil definitivní zákaz stavět, radní pro něj ale ruku nezvedli.

Přesvědčit zatvrzelou paní Blažkovou se už teď nikdo nesnaží (za poslední rok přišli jen jednou úředníci z magistrátu „jen tak na zdvořilostní návštěvu“ - ke Koukalovým podřízeným se totiž spory Lysolajských donášejí), tichá válka v Lysolajích se ale nyní vede o nový územní plán. Starosta přes odpor majitelky zakreslil pole paní Blažkové do návrhu jako stavební pozemky. „Jejich syn třeba jednou změní názor, a pak se bude moci stavět,“ vysvětluje Bartoš. (Územní plán schvaluje magistrát na návrh místního úřadu a případný odpor majitelů pozemků nemá podstatný vliv; o případné stavbě totiž územní plán nijak nerozhoduje a pozemek může být i jako potenciální stavební parcela nadále zemědělsky obděláván.)

Žena ze starobylého statku i přesto chápe krok vedení obce jako snahu postavit proti sobě syna a rodiče. „Moc bych si přála, aby pan starosta nechal naši rodinu na pokoji,“ říká emotivně. „Lidi jako on nikdy nepochopí, že někdo může mít na prvním místě něco jiného než peníze.“