Generační změna v Pekingu

Teng Siao-pchingova smrt představuje druhý generační přechod ve vedení Komunistické strany Číny. (První proběhl v roce 1976 po smrti Mao Ce-tunga.) Tengův nástupce Ťiang Ce-min reprezentuje tzv. třetí generaci vůdců, jejímž je prý „jádrem“. Tyto tři generace se od sebe navzájem dosti výrazně odlišují.

Pragmatický vizionář

Mao Ce-tung po sobě v roce 1976 zanechal zemi rozvrácenou tragikomickými experimenty svého revolučního heroismu. Po Tengovi zůstává podivný, nicméně vcelku prosperující hybrid, jakýsi kočkopes, který čile mňouká i štěká zároveň. Toto potvorné zvíře je výplodem Tengova ryzího pragmatismu, který je - v dobrém i zlém - jeho nejvlastnějším odkazem.

Teng bývá přes svůj pragmatismus označován za vizionáře, jenž dokázal svou představu moderní Číny realizovat v praxi a zásadním způsobem tak změnit život stamilionů jejích obyvatel. Jeho vize však byla jen mlhavá, což ostatně sám vyjádřil jedním ze svých okřídlených bonmotů, že „se brodí přes řeku a ohmatává přitom nohama kameny na dně“. V tomto jeho tápání po kluzkých balvanech lze vysledovat jeden základní směr - snahu vyvést Čínu z bídy a izolace posledních staletí prostřednictvím uvolnění ekonomického potenciálu každého jednotlivce jeho vymaněním ze zajetí přepjatých ideologií všeho druhu.

Ke svému pragmatismu ovšem dospěl Teng, od šestnácti let stoupenec jedné z nejpřepjatějších ideologií tohoto století, až po četných otřesech a hořkých zkušenostech, zejména po tragédii Maova Velkého skoku z let 1958–59, po němž zemřelo hlady nějakých 30 milionů lidí. Tato formující zkušenost přivedla Tenga v šedesátých letech poprvé do konfliktu s Mao Ce-tungem, jehož předtím od třicátých let vytrvale podporoval v četných vnitrostranických bojích a čistkách.

Tengův konflikt s Mao Ce-tungem vedl k jeho další formující zkušenosti - Kulturní revoluci v letech 1966–76. Teng byl na začátku kampaně označen za veřejného nepřítele číslo 2 (hned po hlavním Maově konkurentu Liou Šao-čchim), sesazen ze všech funkcí, veřejně ostouzen a příležitostně vězněn. Na rozdíl od Lioua a mnoha dalších však celé toto období přežil a v roce 1973 se dokonce znovu nakrátko vrátil do nejvyšších stranických a státních funkcí, což samo o sobě svědčí o jeho pozoruhodné přizpůsobivosti a brilantních manévrovacích schopnostech. Z Kulturní revoluce si Teng odnesl nechuť k „mobilizaci mas“, hrůzu z „chaosu“ a přesvědčení, že jakékoli zpochybnění stávající moci může snadno přerůst v naprostou anarchii a rozvrat. Studentské hnutí napříště ztotožňoval s aktivitou Rudých gard a demokracii s „velkou demokracií“ Kulturní revoluce.

Z těchto jeho dvou základních zkušeností také vyplývá Tengův rozporuplný odkaz. Jeho pragmatismus a odpor k ideologii pomohl Číně v osmdesátých letech vybřednout z marasmu maoismu, politických kampaní a hospodářské stagnace. V roce 1992 vyvolala jeho osobní intervence ve vnitrostranických sporech o tempo reforem současný ekonomický boom a následný prudký růst životní úrovně přinejmenším části čínského obyvatelstva. Na druhé straně fobie z širší účasti občanů v politickém životě, zejména v podobě živelných akcí, přivedla Tenga do konfliktu se snahami o větší demokratizaci života v Číně a nakonec ke krvavé konfrontaci na náměstí Tchien-an-men, která zůstává ne-li největší (kampaně v padesátých letech, některé pod přímým Tengovým dohledem, po sobě zanechaly více obětí), tedy rozhodně nejviditelnější (kde byla v padesátých letech CNN?) skvrnou na Tengově jméně.

Zklamané naděje

Tengův nástup k nejvyšší moci na konci roku 1978 vyvolal veliké naděje mezi čínskými demokratickými silami. Teng také zpočátku využíval energie Hnutí Zdi demokracie k vytlačení zbytků vlivu maoistických sil kolem Chua Kuo-fenga. Jakmile však upevnil svou pozici, obrátil se Teng proti svým idealistickým spojencům a v březnu 1979 nechal uvěznit nejdůslednějšího představitele demokratů Wej Ťing-šenga, který jako první poukázal na jeho diktátorské sklony. Wej zůstal ve vězení s krátkou přestávkou na přelomu let 1993–94 dodnes.

Také studentští demonstranti z přelomu roku 1986–87 se zprvu dovolávali Tengova jména (a to familiárně jeho druhého jména Siao-pching, obdoby našeho křestního jména). Po potlačení demonstrací a odstranění liberálního Chu Jao-panga z pekingského vedení již však sloužilo Tengovo druhé jméno čínským studentům v roce 1989 pouze k poměrně drsným slovním hříčkám. Siao-pching je homofonní s výrazem „malá láhev“ a „malé“ láhve věšeli studenti za hrdlo z oken svých kolejí, pokud je rovnou nevyhazovali na dlažbu.

Nejisté nástupnictví

Tengovým nástupcem byl po odstranění Čao C'-janga v roce 1989 prohlášen současný prezident Ťiang Ce-min, označovaný za „jádro třetí generace“ komunistických vůdců. Teng měl se svými „nástupci“ podobné potíže jako již před ním Mao Ce-tung - dva první podlehli potížím růstu. Pro přechod moci a politickou kontinuitu neexistuje v čínském komunistickém režimu žádný institucionalizovaný mechanismus, a celý proces je tedy v konečném důsledku výslednicí spolupůsobení nejrůznějších těžko odhadnutelných sil. Kontinuita má být zaručena tím, že si odcházející suverén sám vybírá nástupce podle svého gusta. Historická zkušenost nás ovšem učí, že na tuto metodu nemusí být dvakrát spolehnutí.

Z hlediska nástupnictví možná dnes leckoho napadá, že se Teng odebral na setkání s Marxem zbytečně pozdě - do roku 1987 by se jeho nástupcem stal Chu Jao-pang a potom až do roku 1989 Čao C'-jang, v obou případech politici o poznání liberálnější a mezi lidem populárnější než Ťiang Ce-min. Ťiang bývá považován za poměrně nevýrazného technokrata, jehož postavení a charisma zdaleka nedosahuje Teng Siao-pchinga, o Maovi ani nemluvě. Je to první čínský vůdce s vysokoškolským vzděláním, a dokonce mluví několika cizími jazyky. V posledních třech letech, kdy z veřejného života vymizel Teng Siao-pching a Ťiang tedy v podstatě vykonával nejvyšší moc, se však projevoval spíše konzervativně. Jeho zřejmě největším státnickým počinem byla kampaň za upevnění ideologické kontroly Strany nad oblastmi veřejného života, které již byly předtím vyklizeny, vzletně kódovaná jako „budování duchovní civilizace“.

Jako Tengův nástupce je Ťiang zjevně z úplně jiného těsta. Zatímco Teng se snažil Čínu změnit, Ťiang (a celá „třetí generace“) se snaží pouze udržet status quo. Paradox hospodářského rozvoje při politické stagnaci, který bychom mohli se špetkou nadsázky nazvat „Tengovou doktrínou“, tu završuje svůj bludný kruh: v přežitém politickém systému nemůže Teng nijak zaručit kontinuitu svých hospodářských reforem. Jakkoli se dnes kdekdo v Číně dovolává stability a kontinuity, pravda je taková, že stát se může cokoli.

Autor je sinolog, přednáší na FF UK.