Dva ze stojatých vod

V pražském nakladatelství Hynek vyšlo na přelomu roku pět novinek české prózy, jejichž vnějším znakem je pastózní barevnost obálek, vnitřním pak několik odstínů šedi. O hlavní domácí akvizici nakladatelství, Ivanu Klímovi a jeho románu Poslední stupeň důvěrnosti, jsme psali v lednu (Respekt č. 2/97). Rádoby hororová novela Ivana Binara (Jeníkova práce) a prapodivné texty autorské dvojice Zdena Bratršovská - František Hrdlička (Scény z mužského života) patří do suterénu zdejší prozaické produkce a je přitom víceméně lhostejné, že jejich ambice evidentně směřují k vyšším metám. Zbývající dva tituly nejsou horší než Klímova kniha, ale i tak se řadí spíše k nevýraznému standardu zdejšího prozaického psaní posledních několika sezon. Jenže ve stojatých vodách i líný kapr může simulovat pohyb hladiny. Jde navíc o knihy „zavedených“ autorů, o nichž se sluší referovat třeba už jen pro pořádek.

Zesláblý ironik

Nejnovější kniha Jaroslava Putíka (1923) Plyšový pes může evokovat jeden kunderovský aforismus, že totiž „romanopisec má být hloupější než jeho román“. V případě Plyšového psa to totiž platí obráceně - text je „hloupější“ než to, co za ním stojí, tedy souhrn autorových intelektuálních a životních zkušeností a zážitků, jež si měly najít svou formu v jakési ironické meditaci nad pošetilostí světa. Ironizující skepse je sice šťastnou a konstantní polohou Putíkova…