Musel jsem se přetvařovat

Americký prototyp muže činu svým protivníkům zpravidla sliboval, že se vrátí a s ním i zákon. V Německu, krajině našim tradicím bližší, muži-zachránci spoluobčanům slibovali, že se po přemíře „básnění“ vrátí hodnota abstraktnější: Pravda čili Wahrheit. Jak ale zabránit básníkům, aby nebásnili? Zvláště pak, když osobnosti literárního dění jako Klaus Wagenbach vystaví svým chráněncům takový toleranční patent, že autobiografický je prý i „Kafkův Dopis otci - přehnaný, a přesto pravda“. Výsledky však mohou být i trapné. Případem takové nedokonalé Pravdy je aféra, která se počátkem letošního října rozpoutala okolo Stephana Hermlina, dnes již jedenaosmdesátileté legendy (východo)německé literatury. Na počátku všeho stál předčasný nekrolog. Švýcarský deník Neue Züricher Zeitung si jej na Hermlina pro případ potřeby dopředu objednal u frankfurtského novináře Karla Corina. Ten při porovnání autorových životních dat s událostmi vylíčenými v jeho autobiografickém románu Večerní světlo (Abendlicht) narazil na značné rozpory. Hrdina románu Večerní světlo kupříkladu má maturitu, Hermlin nikoliv; hrdina románu pocházel za středních vrstev, skutečný Hermlin spíše z vrstev chudších, a jeho příklon ke komunistické ideologii v šestnácti letech proto působí méně dramaticky, než jak je tomu v případě románového dvojníka. Při pohledu do Hermlinových matrik Corino zjišťuje, že chybná fakta obsahuje i dotazník, v němž židovský uprchlík Hermlin v roce 1946 po návratu do osvobozeného Německa…