Proti všem

Na kancelář stařičkého nádraží v Řevnicích u Prahy padá tlumené světlo. Je půl páté ráno a vevnitř klimbá na židli výpravčí v rozhalené modré košili. Jeho klid přerušuje až těsně před pátou ráno klepání na dveře. Rozčílená a zmrzlá stařenka se chce zeptat, kdy konečně přijede obvyklý ranní vlak. Rozcuchaný železničář beze slova ukazuje na ceduli „stávka“, nalepenou na špinavých dveřích jeho pracovny: právě odbila pátá hodina největší odborářské akce v novodobých českých dějinách.

Pocuchané nervy

Obvyklá řevnická ranní špička se na celý minulý týden přesunula z nádraží o pár stovek metrů dál: už od pondělního večera místní rozhlas každou hodinu oznamoval, že ranní problémy s dopravou (několik stovek místních totiž denně dojíždí za prací do hlavního města) se pokusí alespoň částečně vyřešit místní cestovka. Její šéfové přistavili na náměstí svých deset autobusů a po půlhodinách jezdili přes okolní vesnice do Prahy. Díky nim pak zdejší rodáci stávku téměř nezaznamenali, přestože dráha je jinak pro celé okolí jedinou spojnicí s ostatním světem.

Podobná idyla ale minulý týden pochopitelně nepanovala zdaleka všude: především v okolí železničních uzlů se první den stávky nedostaly do práce tisíce lidí a už od druhého dne začaly tíhu odborářské akce pociťovat i velké podniky. Na konci týdne přišli opět ke slovu cestující: odjet bez pocuchaných nervů například z pražského autobusového uzlu Florenc byl minulý pátek odpoledne neřešitelný úkol.