Českou republiku odlišuje od zbytku světa jedna zásadní skutečnost: pivo je tu lacinější než benzin. Přesto tuzemské hospody hlučí nespokojeností a jejich hlas proniká přes sociologické výzkumy až do nejvyšších pater politiky. Vášnivé hospodské hádky na téma, že „všichni kradou“ a že „je to bordel“, se mění v nezúčastněná konstatování společenských vědců: lidé nedůvěřují demokratickým institucím, nostalgicky vzpomínají na komunistický režim a očekávají další zhoršení poměrů. A kulisy otevřené společnosti jim v tom jakoby dávají za pravdu: naposledy třeba objevem černého konta ODS a pádem premiéra. Politici bez ohledu na stranická trička pak hovoří o „prohlubující se krizi“ a ti radikálnější - jako třeba senátor Rychetský v televizní Aréně - rovnou o „katastrofě, kterou tato země ještě nezažila“.
Existuje ale ještě vyšší úroveň diskuse, která přesahuje hranice České republiky. Již několik let se totiž profesoři z nejrůznějších amerických a evropských univerzit přou o odpověď na zásadní otázku: jakým směrem vlastně míří postkomunistické společnosti a do jaké míry v nich má šanci demokracie.
Nejede to, ale proč?
„Reformy v bývalém sovětském bloku kulhají,“ říkají západní vědci. Nemyslí tím však, že selhaly pouze některé vlády nebo některé ekonomiky. Potíže má reformní strategie jako taková, ve verzích, které doporučovaly Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, i v těch, pro které se rozhodli nejen Poláci, Maďaři, Češi, Rusové, ale i…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
