Nastavené dlaně

Politická korupce je stará jako politika sama. Na druhé straně je málo jevů, které by tolik oslabovaly stát a jeho řízení. Právě ona vyvolává dnes tak rozšířené mínění, které politiku staví na úroveň podnikání: „jde jim jen o to, aby si nacpali kapsy“ nebo „všechno záleží jen na správných známostech“.

Pomeranče na stříbrném tácu

Nejnižší úředníci římských provincií decurioni dostávali od státu odměnu nepřevyšující příliš mzdu nekvalifikovaného dělníka, obohatit se však dokázali velice rychle a někteří ke konci kariéry stavěli ve svých rodných městech na vlastní náklady okázalé veřejné budovy. Římští advokáti neměli právo pobírat honoráře, avšak mnohá svědectví (například Cicerona) prokazují, že se zakrátko dokázali dopracovat ke skutečnému bohatství. Korupce v římském císařství jistě zasahovala i mnohem vyšší kruhy. Na otázku, zda může místodržící provincie přijímat od žadatelů tzv. commoda (doslova prospěchy), odpovídá teoretik římského práva Ulpian (zemřel roku 228) kladně a doporučuje přitom pouze, aby nebrali „všechno a vždy a od každého“, protože to by byl důkaz „barbarské chamtivosti“.

Poděkování za poskytnuté služby přijímali v podobě bohatých darů i všichni králové ve středověku, nejčastěji od „kolegů“ na jiných trůnech nebo od vlastních bohatých měst. Časté bylo i prodávání postů v ústředních a dvorních úřadech, správcovství královských majetků, a dokonce i hodností v církevní hierarchii, biskupství nevyjímaje. Jiné to jistě nebylo…