Mezi proudy - bez proudu

Následující české albové novinky toho mnoho nepojí. Jedna je na rozdíl od zbylých debutem, druhá řadovým albem zavedené kapely, třetí albovým projektem, který zřejmě na koncertech téměř nezazní. Pojítko je tu především dvojí: všechna alba těží z akustického zvuku a všechna stojí za zmínku.

Jablkoň promluvil

Zpívaný text se v tvorbě Jablkoně občas objevil už dřív, nejnápadněji ve svérázném rapu V bludišti a ryze jablkoňské baladě Čtení, jež vznikla u příležitosti pozvání na Vokalízu. Plně písňové album (Písničky) je ale pro skupinu stejně výjimečným konceptem jako třeba předchozí spolupráce se symfonickým orchestrem: ačkoli, přísně vzato, z „nestandardních“ projektů sestává veškerá tvorba nezaměnitelného kvarteta.

Po všech výbojích (naposled na albu Machalaj, poznamenaném rozšířeným obsazením) jsou Písničky nejtradičnější deskou Jablkoně. Spiritus agens kapely, kytarista Michal Němec, tentokrát neházel písňovému tvaru klacky pod nohy; soustředil se na zachování charakteristické orchestrace (přesná i potrhlá souhra tří kytar s perkusemi Ivana Podobského), v samotných skladbách jsou však bluesové a folkové postupy čitelné tak, jak by to u Jablkoně málokdo čekal. Nejhitovější song alba, křehký cajdák Když v noci sněží, se syntezátorem (a civilně naléhavým vokálem textující Zuzany Němcové) je výmluvným dokumentem: i ti nejzarytější progresivisté si nejspíš chtějí jednou za život napsat jednoduchou písničku „na tři kila“, v níž by zpívali obraty…