Před rokem a půl vydalo nakladatelství Prostor Babičku s ilustracemi Martina Velíška. Obyvatelé Babiččina údolí na nich vypadají jako „sbor veselých psychotiků, uprostřed něhož ční velebná stařenka coby prehistorický menhir. Pod povrchem selanky však číhají běsi“. Tak malířovu vizuální inovaci výstižně popsal Vít Vlnas ve své recenzi nazvané Velíšek jí sluší (Respekt č. 21/96). Mezi magicky básnivým textem Boženy Němcové a expresivní groteskou Martina Velíška vzniklo zvláštní dramatické napětí. Ukázalo se, že zdánlivě nedotknutelná kniha výborně snese podvratný výklad, že přitom nijak neutrpí její idylická, harmonizující rovina, ale že se naopak nově otevře ještě jinému, „hlubinnějšímu“ pohledu, který je barvotiskové doslovnosti klasických maleb Adolfa Kašpara zcela uzavřen. Na Velíškových ilustracích je snad nejcennější to, že vlastně nejsou jen pouhými ilustracemi, nýbrž novou, osobní interpretací, výkladem, zkrátka plodem originálního čtení.
Fetiše na Starém bělidle
Tato připomínka jednoho edičního činu se neodbytně vybavuje nad revuální inscenací Babičky brněnského Divadla Husa na provázku, jež minulý týden - čtrnáct dní po brněnské premiéře - hostilo tři dny vyprodané pražské divadlo Archa. Také zde jde samozřejmě o pokus knihu Boženy Němcové předvést současnýma očima, setřít z ní ten obtížný muzeální nános, za nějž není odpovědna ona, nýbrž léta a léta profanace,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu