„Byl jsem tu za podivnou literární bestii, anglicky píšícího Čecha, a tak se mnou v novinách vytřeli pár kaluží tiskařské černě. Pak jsem se dokonce párkrát objevil v televizi, neboť česká veřejnost se na sebe toužila podívat skrz americké oči.“ Takto o sobě píše americko-český spisovatel Jan Novák (1953) ve své nejnovější knize s názvem zástupců české populace Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci (dále KGCF & B). Ta charakteristika je příznačná: má v sobě dynamiku rychlého, lapidárního pojmenování věcí, má švih a „drive“, je sympaticky sebeironická, ale zároveň z ní čouhají asertivní americká ramena, díky nimž i věci docela prostomyslné znějí jako závažná sdělení. Autor se s ničím moc nebabrá, na všechno jde zpříma, spoléhaje se na svůj nezkorumpovatelný, ostrý pohled. Ví, že díky svému rozkročení mezi Chicagem a Prahou bude to, co uvidí, vždy atraktivní a zajímavé, vždy bude co s čím srovnávat. Látka mu sama leze pod nos, neboť stačí nějakou dobu pobýt v Praze, sledovat ji očima napůl domácíma a napůl americkýma - a z této dvojdomosti, z tohoto „schizoidního“ napětí, učinit princip svého psaní. Potíž takového druhu inspirace je však v tom, že se spisovatel proměňuje v komparatistu, v porovnavatele. Sahá po bezprostřední zkušenosti kolem sebe a v představě, že to je nakonec to nejvýmluvnější, nejpodstatnější, nejzajímavější, stává se z vypravěče reportérem.
Mesiáš z Chicaga
Kniha KGCF & B má tedy blíž k Novákově aktuální reportáži z …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
