Zátiší s hlavou a psem

Před časem se, jak známo, objevil na řadě nároží billboard, na němž je zobrazeno zátiší s botou, psem a zelenou hlavou, v níž lze identifikovat prezidenta Havla. Nad tím vším stojí nápis Václavka a Dášenka. Tento spíš ošklivý plakát pobouřil nejprve paní Dagmar Havlovou, která se o něm nelichotivě vyjádřila a podala žalobu na ochranu osobnosti. Agentura, která s oním billboardem přišla, si v té chvíli mohla mnout ruce: její záměr se splnil, neboť se její produkt dostal do médií, byl fotografován a bezplatně reprodukován v mnohatisícových kopiích. Zadavatel, obuvnická firma, která se při budování svého „image“ do té doby zatím zmohla pouze na pubertální slogan „Fuck the World“, mohla být rovněž spokojena. V důsledku jakýchsi psychických zákonitostí totiž existuje přímá úměra mezi řvavostí reklamy a prodejem výrobku, na nějž reklama odkazuje. Nelibost nad reakcí Dagmar Havlové dal najevo (nebo ji alespoň předstíral) jen autor předlohy profesor Milan Knížák.

Suďte se

Vše tedy bylo v nejlepším pořádku, kdyby se však do věci nezapojil i sám nejapně zobrazený prezident Václav Havel, jenž předminulý týden následoval svou choť a též zažaloval reklamní firmu. Celá historie s plakátem tak dostala novou, vyšší dimenzi. Ševci a reklamní stratégové se stali ještě slavnější, umělec Milan Knížák (který se ostatně také rád soudí) ještě rozlícenější.

Na Havlově rozhodnutí nejvíc překvapuje, že přichází pouhé tři týdny od chvíle, co parlament zrušil ostudný paragraf 103 o hanobení hlavy státu, paragraf, který byl všeobecně vnímán jako anachronismus z komunistických dob. K prezidentově cti slouží, že svým hanobitelům uděloval systematicky milost. Přesto byla ona procedura stíhání trapná a nedůstojná, především snad pro samotného prezidenta. Ten je totiž v demokratickém systému přirozeným terčem kritiky, ba i zesměšňování a s nejrůznějšími dehonestujícími projevy (s parodiemi, karikaturami, vtipy atd.) musí počítat jako s přirozeným důsledkem své autority, jako s její odvrácenou, dokonce nutnou stranou. To, jak se objevil na obuvnickém billboardu, je přitom karikatura téměř neškodná. Oba aktéři jsou na ní zobrazeni alegoricky, to znamená znakem, navíc těžkopádným a bezzubým: bustou-houbou a foxteriérem.

Prezident Václav Havel, jenž ještě jako dramatik zasvětil velkou část svého života nesmlouvavému boji za svobodu projevu, nyní uvedl, že reklama mu osobně nevadí, ale žalobu podává z „principu věci“. O jaké principy přesně jde, ale už nevysvětlil. Je to tedy tak, že dříve, v době platnosti paragrafu 103, z principu uděloval milost, a nyní, když byl paragraf zrušen, bude rovněž z principu podávat v téže „skutkové podstatě“ žaloby na ochranu osobnosti? A protože „princip milosti“ je v tomto případě neuplatnitelný, bude to znamenat, že od nynějška se „hanobení“ - nikoli již sice hlavy státu, ale občana Havla - bude trestat naostro? Konečně Havel rovněž prohlásil, že „občané by měli využívat všechny možnosti, které jim dává právo, jinak bude možné vše“. To ale v daném kontextu zní tak trochu jako výzva k zahlcení soudů.

Spor umělců o krásno

Vraťme se ale ještě k samotnému předmětu doličnému, tedy k billboardu. Lze souhlasit s Dagmar Havlovou, když soudí plakát jako „nevkusný“ a „nevtipný“. Dokonce je možno říci, že je špatný i svým technickým a výtvarným provedením: například foxteriér, znázorňující zřejmě Čapkova psa Dášeňku, se na plochém výjevu nachází v pozici, z níž by svým čumákem absolutně nemohl olizovat ucho zelené bustě prezidenta Havla. Souvislost mezi houbou václavkou a sádrovou podobiznou Václava Havla (starý motiv profesora Knížáka) je navíc na plakátě násilná, a musí být proto křečovitě „vysvětlována“ spadaným listím, jehličím a umístěním rádoby směšně kropenatými houbami v popředí. Těžkopádná bota jen dotvrzuje pokleslost celého výtvoru.

Prezidentova choť kromě toho ještě soudí, že billboard je také „bezohledný“. Lze to snad uznat, je-li jako oběť bezohlednosti míněna nikoli metaforicky a symbolicky zobrazená hradní dvojice, nýbrž citlivější chodec, kráčející kolem výjevu, případně zneužitý foxteriér. Všechny tyto osobní estetické názory jsou však záležitostí subjektivní „umělecké“ kritiky, tedy něčeho, co nepodléhá objektivnímu soudu. Bývalý rektor Akademie výtvarných umění Knížák si nepochybně o svém výtvoru myslí určitě něco zcela opačného než bývalá herečka Divadla na Vinohradech.

Dagmar Havlové by se jistě líbil plakát „vtipný“ a „vkusný“. Jenomže takový billboard je vlastně contradictio in adjecto, čili rozpor v definici, věc, která si odporuje. Kdyby se náhodou objevil, nikdo by si nevšiml a firma, jejíž výrobky propaguje, by zkrachovala.