Tryzna za živého

Ve svých dokumentech se Andrea Majstorovičová (1966), režisérka chorvatského původu a absolventka FAMU, zaměřuje na lidi z okraje, které vyhledává a navazuje s nimi kontakt bez ohledu na jejich - v médiích dnes zhusta zneužívanou - atraktivitu. Jsou to vesměs jedinci odsunutí svou jinakostí, ať už si ji zvolili, nebo do ní byli vrženi nechtěně - narkomani, homosexuálové, emigranti, lidé odlišné rasy, ale i ti neodvržení, kteří svým odlišným založením sami vypadávají z normativního průměru.

To samo o sobě zajisté není u dokumentaristů nijak ojedinělá specializace. Ambice této mladé filmařky však sahají dál. Nechce jen zaznamenávat sociální či lidské zvláštnosti za účelem humánní osvěty, nechce ani šokovat či dojímat, a už vůbec ne soudit nebo moralizovat. Svým nepředpojatým viděním a citlivým vnímáním vytváří Majstorovičová výrazné portréty různě poznamenaných bytostí, s nimiž vede rovnocenný, vzájemně inspirativní dialog. V jejich periferní vyřazenosti objevuje cosi všelidsky podstatného, co zneklidňuje a varuje před pohrdáním padlým člověkem, neboť se v něm více či méně odráží temná stránka či propad kohokoli z nás.

Bludná pouť

Kdo viděl televizní filmy Majstorovičové Bojím se tě, světe a Stáňa, tváře i příběhy jejich protagonistů, mladých narkomanů, mu dozajista utkvěly v paměti. Prvně jmenovaný hodinový film je tryznou za živého - pětadvacetiletého Evžena s diagnózou HIV pozitivní, těžce závislého na tvrdých drogách. Režisérka předkládá…