Kdo všechno je výtržník

V politice platí spíše presumpce viny. I při uplatňování této obecně platné zásady by ale měl být používán zdravý rozum. A právě jeho absence je nejpodstatnějším rysem skandálku, který koncem minulého týdne vypukl kolem předsedy Fondu národního majetku Romana Češky.

Čtyřiadvacetiletý čerstvý absolvent Vysoké školy ekonomické se v říjnu 1988 opil a kolem jedné po půlnoci se motal po pražském náměstí I. P. Pavlova. Podle policejních materiálů, jež ve čtvrtek „náhodou“ obdržely všechny tři tuzemské televize, byl zadržen hlídkou SNB „pro podezření z pokusu o krádež auta“ a přes noc zadržen na stanici VB. Ráno prý pak byl s Češkou sepsán protokol a byl obviněn z blíže neurčeného trestného činu. Po propuštění však už nebyl nikdy obžalován ani souzen, i když podle policejních dokumentů prý celá věc oficiálně skončila až Havlovou prezidentskou milostí v roce 1990.

Snad každý, kdo žil v komunistickém Československu, potvrdí, že jedním z hlavních rysů doby byla dennodenní drobná buzerace obyvatelstva. Ke konfliktu se stále nervóznějšími esenbáky stačilo koncem osmdesátých let cokoliv: od přecházení ulice mimo přechod přes dlouhé vlasy až po příliš dlouhý kabát. Vzhledem k tomu, že Češka rozhodně není stoicky klidná osobnost, je vcelku pochopitelné, že se do konfliktu s esenbáky dříve či později dostat musel. Můžeme se samozřejmě dohadovat, jestli tehdy v opilosti do nějakého auta kopl, nebo se o ně kvůli vratkým nohám jen opřel. Každopádně jenom prostá duše však může…