Kam vracet dějiny

Nestává se každý den, aby někde za pozornosti světových médií proběhly obecní volby, které o obecních záležitostech vůbec nerozhodují. Asi takto bychom mohli charakterizovat hlasování z předminulého víkendu, kdy obyvatelé Bosny a Hercegoviny volili místní zastupitelstva. Není se co divit. „Daytonské hranice“ mezi bosenskými celky, hranice, které by měly mít ve formálně jednotném státě jen symbolický význam, fungují i dva roky po válce stejně spolehlivě jako bývalá železná opona. Zmizely frontové linie, zákopy i kontrolní body, ale kdo chce pomyslnou čáru překročit, riskuje v lepším případě problémy, v horším případě život. Lze vůbec léta trvající nedůvěru překonat? Lze dokonce vrátit poměry alespoň částečně do předválečného stavu? Ve světě převládá skepse. Ale Američané se svým idealismem - coby duchovní otcové daytonského míru - dali této možnosti malou šanci. V nynějších volbách totiž mohli uprchlíci hlasovat v místě svého původního bydliště.

Teď jsme tu my

Odmyslíme-li si desítky tisíc obětí války v Bosně a dále ty, kteří buď v emigraci, nebo doma už prostě rezignovali, čistě teoreticky mohli voliči ustavit podobná zastupitelstva, jaká by ustavili před válkou. Na rozdíl od Muslimů (Bošnjaků), kteří ve válce žádné území navíc nezískali, nyní riskovali Chorvati a Srbové. Chorvati mohli například ztratit vládu nad městy Drvar a Glamoč, kde před pěti lety drtivě převažovali Srbové, či nad městem Žepče s původní převahou Muslimů. Srbové zase mohli…