Zeman Šloufa neuhájil

Druhého srpna se na titulní stránce deníku Právo objevil nepodepsaný článek s označením vlastní zpráva. Blíže neurčený zdroj z vedení ČSSD v něm tvrdí, že se čtyři Zemanovi místopředsedové spikli spolu s šéfem poslaneckého klubu Grossem a již dříve odvolaným Karlem Machovcem, aby po volbách proti vůli „členské základny“ uzavřeli „velkou koalici s ODS“. Článek se neminul účinkem: o jeho obsahu se vzrušeně diskutovalo na následném víkendovém jednání předsednictva ČSSD. Nakonec však nejvíce uškodil tomu, komu měl zřejmě pomoci - Zemanově šedé eminenci Miroslavu Šloufovi. Většina členů předsednictva totiž dospěla k názoru, že článek má na svědomí právě Šlouf, snažící se zdiskreditovat své odpůrce, a v tajném hlasování se vyslovili pro jeho odvolání z funkce volebního manažera. Postarali se tak nejen o jednu z mála letních politických senzací, ale otevřeli i prostor pro spekulace, kudy napříště v Lidovém domě povede dělící čára.

I ty, Špidlo?

Z formálního hlediska předsednictvo ČSSD dokončilo práci, kterou v březnu rozjel bohumínský sjezd, a zbavilo místa posledního člověka, který se podepsal pod jarním kolapsem partajních financí. (V Bohumíně padl nejen strážce stranických peněz Havlíček, ale i Zemanova organizační tajemnice Volfová.) Alespoň na nějaký čas tak v Lidovém domě skončila doba, kdy Zeman bez potíží likvidoval stranickou opozici, ať už šlo o tzv. rakovnické křídlo, pragmatiky pod vedením Oty Novotného či odbojného Jozefa Wagnera a Karla Machovce. V případě Šlouf totiž proti němu stanuli mnohem silnější protivníci: čtyři z pěti stranických místopředsedů plus vlivný Stanislav Gross. Naděje české pravice, že by snad mohla nová situace vyústit v Zemanův pád, jsou však přesto jen nepodloženou iluzí. I přes občasné porážky má totiž Zeman své místo jisté přinejmenším do příštích prohraných voleb, přičemž je stále pravděpodobnější, že předtím alespoň jedny volby vyhraje. Co se tedy v ČSSD vlastně děje?

Místopředsedu odpovědného za provoz strany Ivo Svobodu přivedlo do tábora Šloufových odpůrců (Buzková, Gross) zjištění, že Šlouf bez jeho vědomí „ulil“ na konto své nadace osm milionů. Zeman však místo tichého odsunutí Šloufa využil červencové schůze nekompletního předsednictva a svého poradce prosadil na místo organizačního šéfa volební kampaně. Proti tomu vzápětí protestovalo šest z devíti krajských organizací strany (kromě severní a střední Moravy a severních Čech). Před srpnovým setkáním stranického vedení se proto první místopředseda Vladimír Špidla pokusil o šalamounské řešení: se Zemanem se prý dohodl, že předseda „vynechá“ jednání předsednictva a  nebude tak u Šloufova odvolání nucen přímo asistovat, aby neztratil tvář. Zeman ale nakonec do Lidového domu přijel, a to bylo i na jinak loajálního Špidlu příliš. Tradiční názorový spor o orientaci sociální demokracie tak v českých podmínkách dostal poněkud kuriózní podobu.

Noví a staří

Sociální demokraté v celé západní Evropě se obvykle dělí na „staré“ a „nové“. Zjednodušeně řečeno: staří většinou chtějí zvýšit daně a sociální dávky, hlásají „věrnost myšlenkám“, stojí o tradiční spolupráci s odbory, skepticky posuzují NATO a ti největší radikálové se nevzdali myšlenky na znárodnění průmyslu. Naopak „noví“ sociální demokraté uctívají svobodu podnikání, s odbory se příliš nepřátelí a rozpočtové výdaje chtějí ze sociální sféry přesměrovat do školství a zdravotnictví. Mezi umírněné reprezentanty „staré školy“ patří francouzský premiér Lionel Jospin, vzorem „nových“ je zbožňovaný Tony Blair.

U nás se staří i noví sociální demokraté zatím otevřeně neformují, nicméně zárodky obou uskupení jsou i v ČSSD patrné. Zeman je typickým představitelem odcházející generace a logicky k sobě proto také přitahuje staromilce a bývalé komunisty. Zpravidla jde o starší lidi (Grégr, Jičínský), kteří by ještě rádi stihli dělení moci po vítězných volbách. Na opačné straně stojí skupina veřejně reprezentovaná populární Petrou Buzkovou, ve skutečnosti však lépe zosobněná Stanislavem Grossem. Jsou to lidé, kteří, stručně řečeno, lépe než jejich starší soudruzi chápou, že po nástupu do vlády na ČSSD čekají stejné potíže, jaké má současná koalice, přičemž k jejich řešení bude mít Lidový dům zhruba podobné nástroje jako nynější vláda.

Pravicová úchylka

Současný spor o Šloufa je tedy mimořádně důležitý hned dvakrát. V první řadě jde o to, že pokud by sociální demokracie akceptovala účast bývalého okresního tajemníka KSČ v čele svého aparátu, znamenalo by to faktické pozvání do strany pro desítky dalších bývalých komunistů z terénu. A bolševický příliv by pak nemusel skončit přijetím polistopadového šéfa KSČM Jiřího Svobody či někdejšího milicionáře Radima Valenčíka. V druhém plánu se pak hraje o formování skutečných názorových proudů uvnitř ČSSD. Zjednodušeně řečeno: odpor k Šloufovi může „nové“ sociální demokraty proměnit v reálnou politickou sílu. A je lhostejno, že Ivo Svoboda nemůže pochopit, proč před ním bývalý komunista skrývá stranické peníze, a Špidla zase nerozumí železnému pravidlu dělnického hnutí, že minulé zásluhy omlouvají nynější chyby.

To důležité o budoucnosti „nových“ sociálních demokratů však prozradí až nejbližší týdny. Zeman se totiž ještě může pokusit zdánlivě ztracenou bitvu o Šloufa zvrátit, pokud za měsíc přesvědčí ústřední výbor, aby rozhodnutí předsednictva změnil. V takovém případě pak budou mít jeho místopředsedové plné ruce práce, jak „členské základně vysvětlit“, že netrpí „pravicovou úchylkou“. Konečně protišloufovské vystoupení místopředsedů se i bez toho může ukázat jen jako čistě účelové spojení proti jednomu bývalému komunistickému funkcionáři. Pro českou levici by ale něco takového byla špatná zpráva.