Zahrát sebe sama

Americký klavírista Keith Jarrett, osobnost pevně spjatá s elitním mnichovským vydavatelstvím ECM, omezil během let své hraní na trojí aktivitu. Se stabilním jazzovým triem dokumentuje schopnost maximálně citlivé muzikantské komunikace a dokládá fakt, že inspirovaní improvizátoři mohou mít startovní čáru kdekoli, i u stokrát slyšených standardů. Pravidelná interpretace klasiky (Mozart, Šostakovič) podtrhuje univerzálnost muzikanta, který začínal jako zázračné dítě, v šedesátých letech se vybouřil s Milesem Davisem a Charlesem Lloydem, až dozrál do typu uvážlivého, filozofujícího hudebníka. Třetí z jeho aktivit zůstává po léta nejnadšeněji přijímanou a představuje vlastně esenciálního Jarreta.

Celovečerní sólové klavírní improvizace jsou svým nadstylovým záběrem přístupnější než čistý jazz a zároveň - díky nepostižitelnosti svého vzniku - v sobě mají něco magického. Počínaje kultovní nahrávkou koncertu v Kolíně nad Rýnem z roku 1975 ví svět o Jarrettovi jako o hráči, který dokáže spontánně (před publikem, ale v soustředění téměř izolujícím) zahrát na klavír odraz sebe sama v danou chvíli v daném místě. Hudebníků preludujících si „jen tak“ je po světě moře, ale Jarrettovo nadání má mimořádný kalibr. Dar zacházet asociativně, až jakoby „bezmyšlenkovitě“ s hudbou se u něj setkal s důkladným zázemím - vstřebaným dějinami hudebního vyjadřování. Jarrett jako by říkal, že chorál, polyfonie, impresionismus, gospel či blues jsou jen různé jazyky, jimiž se mluví vždy o tomtéž…