Poslední rána starého machra

Předminulou neděli krátce po poledni zastavil na nádraží v severomoravském Jeseníku pravidelný rychlík z Prahy. Mezi desítkami lázeňských hostů vystoupil na peron i urostlý šedovlasý muž s koženou taškou v ruce. Z nástupiště odešel ke stanici autobusů jezdících do nedalekých lázní. V tu chvíli ho místní poprvé zaregistrovali: třiašedesátiletý penzista z Pardubic Bohumil Šole si v jesenických sanatoriích léčil už dvacet let depresivní stavy a v malém městečku si ho většina prodavačů, barmanů i recepčních pamatovala. Když půlhodiny nato vystoupil na konečné, zamířil coby stálý host rovnou ke vchodu do Priessnitzova sanatoria. Kývnutím hlavy pozdravil mladou recepční a posadil se na prázdnou sedací soupravu pod portrétem zakladatele lázní. Koženou tašku si položil na klín, rozhlédl se a nahmatal v ní plochou baterku. Za deset vteřin bylo jasné, proč tentokrát nepřijel s obvyklým kufrem: ve chvíli, kdy recepční vcházela do šatny za svým barem, přiložil Šole drátky v baterce k sobě. Jeseníkem zaduněla ohlušující rána, sanatorium se otřáslo v základech a po chvilce z něj vyšlehly plameny.

Kusy těla v parku

Bomba doslova rozmetala zařízení haly a z honosného vstupního sídla zbyly jen obvodové zdi. V prvních hodinách po výbuchu nebylo jasné, kolik lidí vlastně zemřelo: exploze roztrhala Bohumila Šoleho tak dokonale, že policie později sebrala v přilehlém parku jen šestnáct kilogramů zbytků jeho těla. Ostatní mohou naopak hovořit o neuvěřitelném štěstí:…