Vzdělanec mezi barbary

Oslavou tisíciletého výročí historické osobnosti může národ před světem mimo jiné poukázat i na svůj dlouhý rodokmen. Je s podivem, že dění kolem milénia českého světce, který je všeobecně uctíván v Polsku i Maďarsku a který je dobře znám i v Německu, zůstává u nás pouze v kompetenci římskokatolické církve. Na rozdíl od polské vlády, která oslavy neponechala jen na církevních institucích, byla u nás jedinou významnou událostí návštěva papeže (polského!) se všemi protikladnými emocemi a postoji, jež vyvolává. Takové přehlížení by bylo možné vysvětlit úzkostným lpěním na nekonfesijním charakteru státu, ale asi jde mnohem spíše jen o to, že se na příslušných místech o letošním jubilantovi velmi málo ví. V tom se ovšem naše politická reprezentace příliš neliší od průměrných občanů: tisíc let je zkrátka už skutečně příliš dávno.

Jaké informace jsme schopni získat z tak odlehlých časů o osobnosti velkého rodáka? Kupodivu poměrně spolehlivé. Kanonické legendy o jeho životě a umučení byly totiž sepsány několik málo let po Vojtěchově smrti lidmi, kteří jej ještě osobně znali (římský benediktin Jan Canaparius), nebo psali na základě informací Vojtěchových přátel (Bruno z Querfurtu). Legendy díky tomu světce příliš nestylizují. Horší je to s ověřením legendárních údajů z nezávislých zdrojů: listinných dokladů je pro první staletí českých dějin velmi málo a stejně jako informace získané archeologickým výzkumem musí být velmi často teprve interpretovány.

Pěšky přes…