Poslední slova inscenace Běsů ve Stavovském divadle znějí takto: „Ujišťuji vás, že Bůh existuje.“ Jako by nebylo dosti tohoto ujištění, vzápětí se významně rozkývají dveře, jimiž si Dostojevského postavy v inscenaci Ivana Rajmonta chodily pro smrt. Nemáme jiné volby, říkají tím tvůrci, buď přijmeme boží lásku, anebo vcházíme do nicoty. Dostojevského román se takto lineárně neuzavírá. Na poslední stránce se popisuje objevení těla oběšeného Stavrogina.
Před premiérou Běsů se tvůrci Národního divadla ústy Ivana Rajmonta netajili tím, že chtějí ukázat Dostojevského z konce našeho století. Dramaturgyně Johana Kudláčková spolu s Josefem Kovalčukem proto připravili pro Rajmonta zbrusu novou dramatizaci Dostojevského pamfletického románu. Z citovaného závěru inscenace jasně vyplývá téma, které se na konci milénia divadelníkům jeví jako zásadní: dnes více než kdy dříve opět stojíme před volbou. Buď nám všem hrozí záhuba, jestliže znovu rozpoutáme běsy nihilismu a ztráty smyslu, nebo se ještě můžeme zachránit, pokud se naše duše dokážou z běsovských myšlenek uzdravit.
Shodou okolností dva dny po premiéře Běsů přinesl denní tisk zprávu o kolektivní sebevraždě čtyř desítek vyznavačů jakéhosi kultu Nebeská brána. Akt sebevraždy představoval pro skupinu z kalifornského San Diega osvobozující čin, jímž se vrátí zpátky do vesmíru, kde budou vzkříšeni. Mají snad tito šílenci něco společného s Dostojevského postavou z Běsů Kirillovem, jenž si vystřelí mozek z hlavy, aby se tak…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
