Křesadlova Odyssea

Kam s Janem Křesadlem? Půldruhého roku po smrti tohoto, řekněme, „pozoruhodného“ spisovatele je v jeho případě stále jaksi nejasno. V tzv. odborných kruzích (neutahatelný Vladimír Novotný je tu výjimkou) se dosud nejspíš neví, jedná-li se o dostatečně seriózního autora a nezadá-li si člověk z fochu, přizná-li se, že v Křesadlovi vidí důležitého a originálního tvůrce. Je vždy totiž jistější, bude-li o něm mluvit nanejvýš jako o okrajové kuriozitě. Potvrzuje se tu známá věc, že i kritici se mohou chovat jako stádní zvěř a v případě nejednoznačných exemplářů alibisticky čekat se svým názorem, až kam se pohne většina. Můžeme-li váhání kritiky pochopit její bezradností nad autorem tak nestandardním, divíme se obecnějšímu čtenářstvu, kterým přece mohou být rozpaky profesionálů zcela volné. Jsou to přece oni, případní čtenáři, kteří si stěžují (aspoň to předpokládáme), že současná česká próza je málo příběhová, že z ní až na výjimky zmizel poutavě podaný děj, že je jaksi málo „komunikativní“ a naopak se vyznačuje odtažitostí, nezáživností atd. Jak to, že pak ještě neobjevili Křesadlovy knihy, v kterých přitom snad všechny ty atraktivní složky, tvořící čtenářský zážitek, koexistují a přímo to v nich jimi až dryáčnicky kypí. Jenže většinový instinkt v nich zřejmě cítí přece jen něco podivného a neznámého, cosi, co jaksi nezapadá do obecných představ o vkusu a uměřenosti.

Navíc se autor sám nestačil vnutit do širšího povědomí a jeho svérázná bytost ani nebyla dost dobře…