Slon v porcelánu

Krize českého zdravotnictví je představení, které vzrušuje až několikrát do roka. Nemocnice i pojišťovny při něm obvykle lamentují, že nejsou peníze a zdraví pacientů je tudíž ohroženo, probíhají vzrušená jednání, sepisují se petice a koncepce, jak uniknout katastrofě. Konec bývá vždy stejný: vláda ukonejší nespokojené lobbisty penězi od daňových poplatníků. Také za to letošní představení zaplatíme, otázkou zatím zůstává, jestli v řádu stovek milionů, nebo miliard. Jinými slovy - zda bude stát vstupenka pro průměrného občana do tisíce korun, nebo víc. Útěchou může být, že letos jsme si skutečně užili. Zatímco dříve zdravotnické bouře vyvolávala lékařská komora či Rathův odborový klub, případně pojišťovny, protagonistou březnové krize se stal samotný český premiér.

Vy mě děsíte, ministře

Zdravotnictví prožívá nejhorší krizi za posledních třiadvacet let, oznámil náměstek ministra zdravotnictví Josef Heller. Souhlasí s ním i další aktivní účastníci zdravotnického systému: ředitelé pojišťoven ve svých nedávno zrenovovaných palácích, nemocnice, které nakoupily víc moderních přístrojů, než vůbec stihnou a dokážou využít, lékárníci, jejichž obchody patří k nejlépe vybaveným v každém městě, praktičtí doktoři, kteří jen s největšími obtížemi splácejí leasing za nové automobily, a samozřejmě i Rathovi odboráři, kterým loni vzrostly platy o pouhých dvacet procent. Těžko říci, zda je současná krize natolik vážná, aby ohrozila zdraví pacientů. U všech minulých krizí tomu tak nebylo - obvykle šlo stěžovatelům jenom o to vytáhnout ze státní pokladny nějaké peníze nad obvyklý rozpočet. Letos se přitom jedná jenom o osm set milionů, z pohledu zdravotníků o ubohý pakatel, který dluží nemocnice prodejcům léků a který chtějí obchodníci vymáhat konkurzem. Ministr zdravotnictví Stráský se ale zuby nehty brání - z pohledu daňového poplatníka naprosto správně - za špitály platit.

Proti tomu vyrukovala jedna z nejzadluženějších nemocnic se vskutku tvrdým kalibrem. Lidé z kliniky dětské onkologie v pražském Motole, jež v posledních letech proinvestovala miliardu za stavbu nového pavilonu (nejde ovšem o tzv. modrý motolský pavilon, který stál dalších sedm miliard), vysvětlili rodičům, že konkurz, kterým prodejci léků Motolu hrozí, může mít za následek přerušení léčby jejich dětí. Reakci rodičů pak natočila Česká televize a pětiminutový šot ve zprávách zřejmě vyděsil premiéra Klause natolik, že přes sdělovací prostředky vzkázal ministru Stráskému, aby se obrátil na vládu s prosbou o pomoc. Tato a ještě další Klausovy iniciativy vedly ministra a místopředsedu ODS k povzdechu nad premiérovou nekompetencí, to bylo ale všechno, čeho se odvážil. Od Klausovy intervence tak bylo všem jasné, že vláda nakonec stejně jako v minulých letech dluhy zatáhne: teď jde jenom o to, zda jenom dluhy za léky, nebo jestli ještě něco jiného, například jedenapůlmiliardové manko Všeobecné zdravotní pojišťovny.

Z pohledu nekonečna

Zásah shora - stát „půjčí“ pojišťovnám peníze, z nich nemocnice zaplatí distributorům léčiv - přišel v nejméně vhodnou chvíli. Stráský mohl současnou krizi ustát, neboť jde o krizi spíše mediální než faktickou (léky v nemocnicích stále ještě jsou). Navíc měl v ruce dvě důležité karty: při obraně státního rozpočtu mohl použít důkazy o tom, že se nemocnice dostaly do dluhů vlastním špatným hospodařením, a mohl také upozornit na to, že poměry se napřesrok zlepší, až se rozjede reforma připravená tajemníkem Mackem. Premiér mu však oba trumfy vyrazil z ruky. Nejdříve naznačil, že státní rozpočet není třeba bránit, a poté zpochybnil i chystané změny.

Miroslav Macek předložil poradě ministrů svůj reformní návrh minulé pondělí, dostalo se mu ale velmi chladného přijetí. Od předsedy lidovců Luxe se koneckonců čekalo, že nebude souhlasit se zvýšením spoluúčasti pacientů, úplně nepochopitelný je ale postup Klause a jeho spojenců Pilipa a Vodičky, kteří reformu kritizovali z jakéhosi obecně filozofického hlediska. Probrat filozofii Mackovy reformy je bezpochyby užitečné, na to ale měly špičky ODS dost času: když loni na podzim Mackovi schválili lídři návrat do velké politiky, mohlo je asi napadnout, že bude prosazovat přesně to, o čem už tři roky mluví.

Jsme v maléru

Hlavní chybu navrženého zdravotnického systému vidí Klaus v tom, že nepočítá s pacientem, který by měl sám omezit plýtvání lékařů a odmítat některé jejich služby. Macek ovšem tvrdí, že rovnocenně diskutovat nedokáže s lékařem žádný pacient bez ohledu na svou inteligenci. Když lékař cosi nahmatá ve vašem zátylku a zamumlá „To se podíváme, jestli to není nádor“, zanechá diskusí o ceně léčby i profesor biologie. Výdaje proto mohou podle Macka omezit pouze důmyslné regulace, v nichž hrají pacienti pouze jednu z mnoha rolí.

Teoreticky by jistě šlo navrhnout odvážný experiment, který posílí postavení pacienta podle Klausova přání - například vytvořit zdravotnické trusty podle vzoru amerických HMO, které budou nabízet zdravotnické služby od A do Z a vzájemně si konkurovat kvalitou a cenou. To by ovšem vyžadovalo jasný reformní záměr a také pár let na praktickou přípravu. Volný čas však není k dispozici, protože náklady na české zdravotnictví rostou už řadu let dvakrát rychleji než i v těch nejvíce sociálních státech Evropské unie.

Premiér a jeho muži se ostatně na poradě ministrů s návrhem alternativní reformy ani neobtěžovali. Mackův koncept neschválili ani nezamítli a i nadále nechali pouze na něm, jak bude dál pokračovat. Zkrátka a dobře - ministerská diskuse obsah reformy nezměnila, zato výrazně zhoršila její vyhlídky do budoucna. Těžko totiž může uspět pokus o tak vážnou společenskou změnu, když je každému jasné, že za jeden provaz netáhnou ani všechny vládní strany, a dokonce ani samotná ODS. Na závěr tak nezbývá než konstatovat, že Klaus zvládl svůj part ve zdravotnickém představení stejně dobře jako jeho předchůdci. O tom, že zdravotnictví je v hluboké krizi a že vláda vlastně neví, co s tím má dělat, bezpochyby přesvědčil řadu občanů.