Nejnadějnější je nihilismus

Dílo Ladislava Klímy (1878–1928) je té povahy, že pro ty, kteří se jím nechají uchvátit, bude již pak vždy nevyčerpatelným rébusem, halucinogenem a vášní - pro čtenáře, pro editory, pro seriózní filozofy i intelektuálněji založené opilce. Interpretačních možností nabízí nejradikálnější filozof, co kdy chodil po Čechách, tento „myslitel nemyslitelného“, nebývalé množství. Jedna z nich je ta, jež zdůrazňuje svět jako prostředek nekonečně svobodné, tvořivé hry, díky které se člověk stává suverénním tvůrcem, herakleitovským Diem v dětském věku, který si s celým univerzem pohrává jako s balonem. Taková hra je součástí extáze, jejímž prostřednictvím se filozof vztahuje k celku, ozařuje jej, jedním gestem mu dává vznikat a druhým zanikat, a to vše se svrchovaností a svobodou, která je určována jen tvůrcovou neomezenou komandující vůlí. Metafyzická vize světa se v takovém stvořitelském procesu mění ve vizi uměleckou. Jednou z podob, v nichž může takový právě stvořený vesmír existovat, je divadlo.

Rekonstrukce z cárů

O tresť - která však nemůže být víc než výsekem - z klímovského světa se před nedávnem pokusil jeden z protagonistů Pražské pětky, impresário Recitační skupiny Vpřed Lumír Tuček. Spolu s Janem Hladkým připravili z filozofových literárních textů scénický kompilát, jejž pojmenovali spíše efektně než přesně Boj o vše. Tak totiž nazval ve 40. letech editor Jaroslav Kabeš výbor z Klímových deníků a korespondence - mimochodem sám Klíma měl pro své…