Výprodej na konci tisíciletí

V zemi, která bezmála půlstoletí nepoznala soukromé vlastnictví, ovládají po pěti letech privátní firmy čtyři pětiny národního hospodářství. Zbývá odstátnit „jenom“ velké banky, těžký chemický průmysl, huti, infrastrukturu. Řeč je o České republice, která zahájila jeden z nejrychlejších a nejrozsáhlejších programů masové privatizace na světě. Prodej státních podniků ale zdaleka nesouvisí jen s koncem komunistické totality. V posledních letech se odstátňuje majetek doslova na celé zeměkouli. Privatizace však není nic jednoduchého. Může se zdařit, ale také se - a to mnohdy za velmi dramatických okolností - povést nemusí.

Mantra bohatých

Představa, že stát má být dominantním vlastníkem klíčových a strategických průmyslových podniků, zapustila v celé Evropě hluboké kořeny po druhé světové válce - především pod vlivem učení ekonoma J. M. Keynese. Státní vlastnictví klíčových podniků se mělo stát jedním z nástrojů hospodářské politiky, který zabezpečí zaměstnanost, sociální stabilitu a pomůže překonat hospodářské krize. Teprve v sedmdesátých letech, kdy mnohé západoevropské země trpěly vysokou inflací, rozpočtovými schodky a mizerným a ztrátovým hospodařením zestátněných podniků, se tento přístup začal postupně měnit a o slovo se začala hlásit privatizace.V českém případě je výjimečný pouze rozsah výprodeje. Veřejná a státní aktiva se totiž rozprodávají v posledních patnácti letech nejen v Evropě, ale skoro na celé zeměkouli: v Indii, na Novém Zélandě…