Lesk a bída českého divadla

Divadelní ústav letos vydal publikaci Česká divadelní kultura 1945–1989 - první popřevratový pohled na poválečné české divadelní dění. Je to kniha rozsáhlá a důkladná - takřka pět set stran velkého formátu. Její první část tvoří přehled vývoje, druhou a delší „kalendárium českého divadla“, tj. chronologická tabulka událostí z oblasti dramatu, ovšem také ostatních druhů umění, kultury a politiky. Autoři jsou vesměs pracovníci někdejšího Kabinetu pro studium českého divadla, nyní většinou zaměstnaní v Divadelním ústavu: Vladimír Just (redaktor první, vývojové části), Jan Pömmerl (redaktor části druhé); Zdeněk Hořínek, Eva Kolárová, Eva Šormová, Jindřich Černý, Alice Dubská, Štěpán Otčenášek, Terezie Pokorná.

Chyby na fasádě

Česká divadelní kultura je významem i rozsahem srovnatelná s několika syntetickými pracemi posledních let, zejména s kolektivní Panoramou české literatury (Olomouc, 1994) a rovněž týmovým Slovníkem českých spisovatelů od roku 1945 (I. díl A-L, Praha, 1995). Obě kompendia mají mnohé dílčí nedostatky (mezi stovkami hesel Slovníku lze postrádat např. osobnosti, jako je Jaromír John, ze současných spisovatelů Vít Kremlička či exilový Petr Kouba). Takové „mouchy“ najde každý pozornější čtenář také v České divadelní kultuře: Jan Zahradníček nezemřel roku 1958, ale 1960, název surrealistické skupiny má být RA, nikoli Ra, autorem „Seifertovy děkovné řeči za Nobelovu cenu“ nebyl Seifert, Divadlo Járy Cimrmana nehrálo ve Vršovicích, ale…