Rétorika česko-německé deklarace, dokumentu, který před týdnem pronikl na veřejnost, připomíná jeden židovský vtip. Za rabínem přijde Kohn a líčí nepravost, kterou mu provedl Roubíček. „Máš pravdu,“ odpoví rabín. Za chvíli dorazí Roubíček a líčí tutéž historii ze svého hlediska, tedy zcela opačně. „Máš pravdu,“ odpoví rabín. V tu chvíli se vloží do věci rabínova žena: „Jak můžeš dát za pravdu oběma zároveň?“ - „I ty máš pravdu,“ dí rabín.Letos se nechal Václav Klaus slyšet v Poslanecké sněmovně, že chystaná deklarace nebude obsahovat slovo vyhnání. Měl pravdu. Kdyby Helmut Kohl slíbil v Bundestagu, že deklarace slovo vyhnání obsahovat bude, měl by také pravdu. Jak může jeden dokument dát za pravdu dvěma protichůdným názorům zároveň? Velmi prostě. Jeho česká verze využívá gramatickou kategorii, kterou germánské jazyky neznají, totiž vid: německému výrazu Vertreibung tak neodpovídá zažité české slovo vyhnání, nýbrž vyhánění. Tímto tahem naše diplomacie oslabila spor o slova, který stále hýbe českou společností. Avšak nejde pouze o slova.
Lepší vrabec v hrsti…
Deklarace není filozofický esej, ale „jen“ výraz minimálního konsenzu mezi českou a německou reprezentací. Proto vyjadřuje takový společný názor na sporné hodnocení minulosti, na jakém se Praha a Bonn mohly dnes dohodnout. Dvouleté vyjednávání stačilo k tomu, aby se k pravdě dobrali vyjednávači obou zemí. Nestačilo však k tomu, aby se pravdy dobraly všechny oběti války i událostí, které…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
