Levice v troskách

O volební neděli 25. října 1992 bylo veřejnosti zpřístupněno vězení KGB ve Vilniusu. Pohled na cely, v nichž byly během půlstoletí sovětské okupace umučeny tisíce litevských vlastenců, měl posílit národní a antikomunistické cítění obyvatelstva. Několikakilometrová fronta zájemců stála ve sněhu a mrazu před bývalým sídlem KGB celý den. Potom šli Litevci k volebním urnám a většina z nich volila postkomunistickou Stranu pracujících. Litva se tehdy stala první zemí z bývalého sovětského bloku, jejíž občané při svobodných a demokratických volbách odevzdali moc do rukou bezprostředního následníka komunistické strany. Po stopách Litvy se pak vydalo Polsko (1993), Maďarsko a nakonec Bulharsko (obě země roku 1994).Před dvěma týdny, téměř přesně čtyři roky po volbách roku 1992, se Litevci postarali o další senzaci - ve volbách získala Strana pracujících necelých deset procent (pětkrát méně než v posledních volbách), což v praxi znamená pád vlády postkomunistů v Litvě. Jde o místní zvláštnost, anebo se opakují dějiny a litevské volby jsou opět počátkem řetězové reakce? Odpověď můžeme najít jenom v dotyčných zemích.

Komunističtí léčitelé

Za efektní politický comeback v Litvě, Polsku, Maďarsku a nakonec v Bulharsku vděčili postkomunisté nepochybně zklamání voličů z výsledku tržních reforem, které do značné míry probíhaly na pozadí hluboké recese. Na rozdíl od reformátorů, kteří tvrdili, že otevřeli ekonomice břicho, protože ji sužoval zhoubný nádor,…