Imaginace a kultura

Pojem restituce, který obecně znamená obnovení smyslu a řádu věcí, užívá psycholog a kulturolog Vladimír Borecký v publikaci Imaginace a kultura nikoli v majetkoprávním, ale v duchovním smyslu. Poukazuje na to, že mnohá pojetí lidské osobnosti, která se utvářela v 19. a 20. století, redukovala člověka na jakousi věc, mechanismus, souhrn biologických a společenských funkcí. Metodologie přírodních věd byla přenesena i do věd společenských. V českých zemích měl rozhodující vliv pozitivismus a herbartismus, což posléze vedlo naše pokrokáře k přijetí engelsovského scientismu. Z lidí se pak skutečně staly pouhé věci - převodové páky či manipulovatelná kolečka v mechanismu totality. Teprve po jejím pádu se u nás začínají šířit teorie, které se pokoušejí lidské osobnosti vrátit její celistvost, a to třeba i za cenu ztráty „vědecké“ objektivity. Proti „reduktivnímu“ přístupu, převažujícímu stále v naší vědě, staví Vladimír Borecký přístup „restitutivní“, navracející člověku tajemství tvořivosti a imaginace.

Všenáprava kulturou

Svár obou principů, prostupující celou knížku, demonstruje autor především na různých modelech vztahu mezi osobností a kulturou. Reduktivní teorie vesměs kulturu nadřazují osobnosti a činí z ní něco jako vševojskový řád, jemuž se člověk, pokud není asociál, podřizuje. Podle Freuda kultura vzniká z vrozené lidské perverznosti: svou sílu čerpá z nezměrné energie potlačených pudů, ale zároveň vytváří tlak, který k tomuto potlačování vede. Jiné teorie ji vnímají jako výzvu k podřízení přirozeného lidského egocentrismu společenským normám (Piaget) a k osvojení společenské role (Mead).Restitutivní teorie toto jednostranně výchovné poslání kultury vyvažují spoluúčastí člověka. Pro Junga je kultura zděděný poklad, který člověk nepřijímá jen zvnějšku, ale nachází jej i ve svém nitru. Zrání každé jedinečné osobnosti tento poklad rozmnožuje. I vyzrálá osobnost pochopitelně plní jisté společenské role v zaměstnání nebo rodině, ale je to jen „maska“ - kdo se s takovou maskou ztotožní, nedozrál, není autentický, není osobnost. Autentičnost je rovněž předpokladem toho, čemu Heidegger říká „zodpovědného bytí“. A podle Mucchilelliho se jedinec sice uskutečňuje v lidské komunitě i s její kulturou, ale vždy jde o dvě svébytné skutečnosti - autentický člověk nepřijímá kulturu pasivně, ale podílí se na ní jako spolutvůrce. Vynálezce psychodramat Moreno soudí, že když už jsme nuceni vstupovat do společenských rolí, měli bychom je hrát tvořivě: osvojená role nás uzavírá, hraná osvobozuje.

Tři střelení ministři

Dialog mezi oběma principy pokračuje i v dalších kapitolách, zabývajících se imaginací, hrou a komikou. Samostatná kapitola o „ludismu“ je věnována vědecky ambicióznímu podivínství, které je rovněž vydatným zdrojem humoru. Teprve tady se ze světa velkého myšlení vracíme k myslitelům domácím, zato však vysoce postaveným: najdeme tu mimo jiné podivuhodné teorie tří československých ministrů školství. Tvůrcem té první, historické, byl Zdeněk Nejedlý. Vycházeje z Darwina, Engelse a denního tisku, interpretoval pověstnou dívčí válku jako kontrarevoluční puč zpátečnických zastánkyň matriarchátu proti mužům, kteří revolučně nastolili patriarchát. Druhý ludista František Kahuda, který seděl v ministerském křesle v letech 1954 - 1963, se věnoval parapsychologii: předpokládal, že mozek vystřeluje do okolí hmotné částice, jakési psychické atomy či fotony, jejichž působením materialisticky vysvětloval iracionální jevy. Třetímu učenci Jaromíru Hrbkovi připadl ministerský úřad v samých počátcích normalizace. Ač lékař, přišel s naukou fyzikální - objevil, že vedle skupenství pevného, kapalného a plynného existuje i čtvrté, které zaplňuje celý vesmír. Je jím jakési nezbadatelné záření. To by se mohlo stát, kdyby bylo zbádáno, nekonečným rezervoárem energie.Všechny uvedené teorie byly jistě v plné shodě s „nejvědečtějším světovým názorem“ - vždyť jejich tvůrci svého času odpovídali za výchovu a vzdělání v celém státě.

Koncept proti organismu

Autorovým osobním příspěvkem k restitutivním teoriím lidské osobnosti jsou kapitoly o ludismu a komice. Potrhlost, v prvním případě bezděčná, v druhém recesisticky záměrná, je mu hraničním výrazem nekonvenční imaginace, a tedy i lidské svobody.Naše kultura už od dob obrozenců splývala s osvětou - vytvářela směrodatný koncept, jehož hodnotové hierarchii se měl vlastenecký občan podřídit. V éře socialismu její oficiální část oslavovala státotvorné postoje a sloužila propagaci režimu, zatímco sféra disentu přejímala funkci politické opozice. Obojí znamenalo osvojit si společenskou roli a vytvářet vzor. Kultura jako závazný vzor vyžaduje strážce tradice, dveřníky, komise, tajná spřeženectví, a především souhru vlivných lobby. Stmelujícím prvkem je disciplinované ctění vzoru. Když se po listopadu začala spontánně prosazovat představa kultury jako živého organismu v otevřeném prostoru, byla řada úctyhodných osobností zaskočena ztrátou vlivu a všeobecnou relativizací až dosud svatých hodnot. Chrám kultury se náhle změnil v hemživé tržiště, kde svůj artikl může nabízet kdekdo. Jenže právě tohle vytváří asi ten nejskutečnější obraz stavu společnosti.Na rozdíl od majetkových restitucí jsou ty duchovní většinou nepostřehnutelné - otevírají sice cestu k autenticitě a celistvosti, ale teprve čas ukáže, kdo kam došel.

(Vladimír Borecký: Imaginace a kultura. Vydalo Karolinum, 1996. Náklad neuveden. 144 stran. Cena 130,–.)

Autor je šéfredaktorem časopisu Bar&Man.