Ani pravice, ani levice

Padají odvážná tvrzení, že červnové volby způsobily prohloubení politické polarizace společnosti, že se česká společnost podobně jako ostatní postkomunistické země ubírá směrem doleva. Politická scéna nalevo i napravo je prý už zřetelně konstituována, chybí však středové politické formace. a přitom právě obsazení tohoto uprázdněného místa by mohlo být jedním z klíčových momentů, rozhodujících o výsledku příštích, ať již předčasných, či řádných voleb.

Společnost pravého středu

Z dat Střediska empirických výzkumů (STEM) je zřejmé, že současná politická mapa se vytvořila postupně, přičemž lze nalézt dva zlomové momenty. Prvním byly volby v roce 1990 a jednoznačné vítězství nadstranického pravolevého Občanského fóra. Po jeho rozpadu - a to je druhý významný moment - došlo na přelomu let 1991–92 k redistribuci bývalých voličů OF mezi nově vzniklé politické strany (ODS, ODA a OH). Přání Čechů radikálněji prosadit společenské a politické změny se pak manifestovalo příklonem k pravici - ta ovšem tehdy nevyjadřovala ani tak standardní politickou orientaci jako spíše negativní vymezení se vůči komunistickému režimu. Teprve postupem času získaly pojmy „pravice“ a „levice“ reálnou náplň, což se následně projevilo celkovým posunem české společnosti k pravostředovým pozicím.Kde se tedy momentálně „ideologicky“ nachází průměrný český volič? Zjednodušeně řečeno - blízko politického středu, od něhož není daleko ani doleva, ani doprava. V praxi to znamená, že v nových volbách může většinově dát svůj hlas v podstatě kterékoliv z velkých stran s výjimkou těch, které vnímá jako extrémní - tedy KSČM a Sládkových republikánů.Samozřejmě, pravo-levá stupnice ve výzkumech STEM vyjadřuje pouze subjektivní sebezařazení a neopírá se o konkrétní politické postoje. Nicméně dává dostatek argumentů pro polemiku s názorem, že se český volič výsledky těchto voleb obrátil směrem doleva. Od roku 1992 sice poklesl podíl pravicově orientovaných občanů z 51 % na současných 37 %, podíl levicově zaměřené populace však zůstal po celé čtyři roky téměř neměnný. Přibylo tedy lidí řadících se k politickému středu (podrobněji viz graf), nicméně společnost jako celek zůstala společností pravého středu.

Tajemství úspěchu ČSSD

Jak nejlépe oslovit nevyhraněného, středově orientovaného voliče, je problém, nad nímž se před volbami „potil“ nejeden volební štáb. V červnových volbách se to bezpochyby nejlépe podařilo Zemanově týmu. Přesto občas mylně zaznívá názor, že to byla KDU-ČSL se svým sociálně tržním apelem prostoupeným křesťanskými ideály. Skutečností však je, že - podle dat STEM - získala jen o málo více „středových“ hlasů než pravicověji profilovaná ODA. Na čem tedy stojí úspěch sociální demokracie, která dokázala získat od středově orientovaných voličů dvakrát více hlasů než ODS a čtyřikrát více než Luxova strana? Především se ČSSD podařilo vytvořit image široce rozevřené strany, která nabízí každému něco, zároveň se však distancuje od krajních politických subjektů. Ze strany v minulosti poměrně homogenní (z hlediska voličského zázemí) se stala demograficky i politicky různorodá politická síla. Pro značnou část populace se zkrátka sociální demokracie stala stranou, která ačkoliv nemusí reprezentovat její názory, jim ze všech ostatních stran „vadí“ nejméně. ČSSD se stala „všeobecně akceptovatelnou stranou“ a právě tím si získala nevyhraněného a umírněného středového voliče.Lidový dům se k této pozici propracovával postupně, o čemž svědčí dlouhodobý posun jeho voličského potenciálu zleva do středu (z 52 % hlásících se v roce 1993 k levici zůstalo pouze 35 %). Tato přednost však může být zároveň slabinou. Zatímco politicky vyhraněnější subjekty včetně ODS mají dlouhodobě velmi stabilní voličské jádro s pevnou vazbou na stranu i její program, ČSSD v tomto zejména pro budoucnost významném kritériu značně pokulhává. Středového voliče lze přitom snadno získat, ale i velmi snadno ztratit. Je nejméně disciplinovaný, značně apolitický, názorově nestabilní a svůj hlas často neodevzdává z přesvědčení, ale například z pocitu nespokojenosti, jako výraz protestu.

Kdo získal trpaslíky

Volby,jak známo,rozhodl neúspěch menších stran a straniček, jejichž hlasy se přerozdělovaly v podstatně menší míře než před čtyřmi lety. Pro koho však hlasovali bývalí voliči LSU, moravistů či Občanského hnutí? Téměř čtyřicet procent z nich dalo hlas ČSSD, každý pátý volil ODS, sedm procent získala ODA a jen čtyři procenta dostala Luxova KDU-ČSL. Pokud se pokusíme zmíněná procenta hypoteticky přepočítat na jednotlivé hlasy, zjistíme, že to reprezentuje necelý půl milionu voličů. a co toto číslo v konečném volebním bilancování znamená, není nutno připomínat: fakt, že parlamentní většina unikla stranám vládní koalice o padesát tisíc hlasů, mluví sám za sebe.Stranu, která by se sama považovala za reprezentanta středu, dnes v parlamentu nenajdeme. Je zde však hned několik formací, které by se o uvolněnou nálepku mohly vcelku úspěšně ucházet. Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o Luxově KDU-ČSL. Svým charakterem je to skutečně strana, jejíž voliči se z poloviny hlásí ke středu. Podobné ambice by ale vzhledem ke skladbě svých voličů mohla legitimně uplatňovat i ČSSD. Dokonce ani ODA, jejíž voliči názorově oscilují někde mezi ODS a lidovci, ovšem není zcela mimo hru. Konečně je tu i naprosto nevypočitatelná Sládkova formace, která chvíli účelově hlasuje jako čistě levicová, jindy jako pravicová strana (viz hlasování o vracení majetku církvím). Dlouhodobé srovnávání chování voličů této strany však naznačuje, že z původně folklorního fenoménu se začíná konstituovat politicky čitelnější voličské zázemí, které se sice nenápadně, ale přece jenom posouvá z naprostého zmatení k pravostředovým pozicím.Sociologicky měřeno tedy na naší parlamentní scéně v současnosti najdeme pouze dvě jasně zakotvené strany: zcela na levici KSČM a zřetelně napravo od středu ODS. Ani v tomto případě však není vše rozhodnuto. Výzva místopředsedy Josefa Zieleniece k „širšímu programovému rozkročení“ strany od středu doprava ostatně není ničím jiným než snahou oslovit většinu občanů včetně těch, kteří se hlásí ke středu.

Prostor existuje

V prosinci loňského roku zjišťoval STEM názory veřejnosti na případné zaplnění politického spektra silnou středovou politickou formací. Ukázalo se, že poptávka po takové straně nejenže existuje, ale dokonce není vůbec zanedbatelná. Zhruba dvě třetiny dotázaných souhlasily s názorem, že vedle silné levice a silné pravice by mělo vzniknout silné uskupení, stojící ve středu politického spektra (zásadně proti se vyslovilo pouze 8 %). Nesporné tedy je, že středově profilovaná formace by měla dostatečnou podporu veřejnosti, a je zřejmě jen otázkou času, kdy tento prostor dlouhodobě zaujme některá ze stávajících parlamentních stran (nyní je mu nejblíže ČSSD). Tato strana se však bude muset nakonec chtě nechtě svým programem i praktickou politikou co nejvíce přiblížit někdy značně nestabilním postojům středového voliče.Sociologická data charakterizují středového voliče jako člověka, který nemá rád extrémy a přímočará řešení. K politice přistupuje s jistou obezřetností (v 63 % se o ni nezajímá), své názory formuluje často dvojznačně, rozporně. Obecně je pro něj typická značná rozpolcenost. Ke komu má svými názory nejblíže, není proto vůbec snadné říci. Nicméně alespoň částečně to lze vyvozovat z následujících postojů.

Sociálně tržní hospodářství

Téměř tři ze čtyř stoupenců středu preferují sociálně tržní model hospodářství. V drtivé většině očekávají aktivní roli státu při kontrole ekonomiky (89 %), státní paternalismus vyžadují i v oblasti bydlení, školství, sociální politiky. Nejcitlivější body vládního prohlášení posuzují spíše z pozic sociální demokracie než z pozic vlády: odmítají adresný systém vyplácení rodinných přídavků (64 %), zavedení školného na vysokých školách (75 %), a naopak požadují ustavení institutu majetkových přiznání (75 %). Na druhé straně však není jejich vztah k staronové pravicové vládě odmítavý. Podle 54 % pracoval Klausův kabinet v minulém období dobře a 44 % si na postu premiéra nedokáže představit jiného politika než právě Václava Klause (Zemana by v čele kabinetu uvítalo jen 23 %). V případě vypsání předčasných voleb nelze tedy spolehlivě předpovědět, jak se klíčový „středový“ volič zachová. Pravděpodobné však je, že jeho volební účast v neplánovaných volbách by byla znatelně nižší, než tomu bylo v červnu (77 % nepovažuje předčasné volby za nutné). O nestálosti a „rizikovosti“ středového voliče pak nejlépe svědčí i údaj, podle něhož by jen šest lidí z deseti v případě opakování červnových voleb hlasovalo stejně jako v červnu.

Autor je sociolog a je analytikem Střediska empirických výzkumů - STEM.