Umění a moc

Dva výjevy vystihují rozpornou postavu pětaosmdesátiletého Otakara Vávry: v roce 1980 uváděl v Karlových Varech Černé slunce, bezkrevný, ideologicky tendenční remake vlastního díla Krakatit z roku 1948. Vávra se nesl na premiérové pódium, obklopen tesilovými představiteli tehdejší moci, beze stopy rozpaků. Druhý obraz můžeme vidět v záhlaví jeho vzpomínek Podivný život režiséra. Vávra tu naléhavě drží za ramena Zuzanu Cigánovou, hlavní představitelku Romance pro křídlovku, jednoho z nejlepších a také nejoblíbenějších českých filmů vůbec. Fotografie je plná něhy a napětí.Vávra je v mnohém symbolem kariérismu ze každou cenu, ale také živou legendou, autorem skoro padesáti filmů, z nichž nejméně dvacet patří k domácímu zlatému fondu. Točil je v průběhu šedesáti let, za šesti politických zřízení - od první republiky až po normalizaci, s každým se dohodl a vždycky patřil k honoraci. Vedla ho potřeba naplnit životní dílo, nebo cynismus? Kniha Podivný život režiséra není významná svou literární kvalitou, je pro ni naopak typická rozkošatělá upovídanost a na trhu zaplaveném obdobnou produkcí nepřináší ani nijak překvapivý faktografický materiál. Vede ale k úvahám nad otázkami, které bychom po šesti letech svobody nejraději odsunuli stranou: Jak dalece může člověk žít bez protestu v totalitní společnosti, aniž by se nenapravitelně ušpinil? Co tyto režimy provádějí s uměleckým talentem? Je Otakar Vávra, jehož filmy běží s mimořádným ohlasem a pravidelností v televizi, objektivně…