Mezi Moskvou a Tbilisi

Dění v Rusku minulého týdne poznamenaly dvě věci: trvající pochyby o zdravotním stavu prezidenta Jelcina a překvapivé, leč logické nástupy nových mužů do klíčových mocenských pozic.

Čubajs se vrací

Příliš rychlý start a strmý vzestup razantního a ambiciózního Alexandra Lebedě, napětí mezi Lebeděm a premiérem Černomyrdinem ohledně „následnictví“ ve výkonu prezidentských pravomocí a v neposlední řadě i rozpaky, jež ve světě vyvolaly Lebeďovy pramálo diplomatické výroky, vedly Jelcina k tomu, aby do hry o moc uvedl další postavu. Tou se překvapivě stal „otec privatizace“ Anatolij Čubajs.Prezident jmenoval Čubajse šéfem svého úřadu a svým prvním poradcem, čímž zabil několik much jedinou ranou. Za prvé: Západ vnímá Čubajsův návrat (z postu náměstka premiéra pro privatizaci odešel v lednu 1996) jako senzaci a nanejvýš příjemné překvapení. Za druhé: Čubajs nahradil Nikolaje Jegorova, pokládaného za zastánce tvrdé linie, což je další vstřícné gesto vůči Západu. A za třetí: „první poradce“ prezidenta znamená přece jen více než prezidentův „poradce pro otázky národní bezpečnosti“, a tak musí Lebeďovi dojít, že se do role korunního prince vžil poněkud předčasně.Jelcin si navíc uvědomuje, že Čubajsova popularita doma jen o málo převyšuje mizivý rating „otce reforem“ a tím více bude Čubajs motivován k věrnosti svému chlebodárci. Čubajs právě pro svoji pramalou oblibu v Rusku (nepřímo úměrnou jeho prestiži na Západě) může sotva pomýšlet na vyšší mety, a tak…