Píšící mudrlant

Zabývat se kriticky knihami bývalého agilního publicisty (Mladá fronta, Reflex, Blesk, Penthaus) Martina Nezvala je na pováženou. Měřit v nich totiž není co, zato však rychle omrzí dokola opakovat, že se tu o literaturu pokouší nešťastník, který nemá kousek potřebného talentu a že jeho slovní zásoba je v současné české publikované próze nejspíš bezkonkurenčně nejchudší a výrazové prostředky nejomezenější. Nezval je smutným příkladem grafomana-imagologa, jenž dobře ví, jak to chodí a jaká místa jsou dostatečně viditelná, aby do nich napřel nejen své chabé, avšak čilé pero, ale aby se na těchto dobře nasvícených štacích i pravidelně ukazoval, a tak své výtvory spojil se společenskou atraktivností, se sugescí, že toto je ten autor, který se nosí. Taková literatura, odehrávající se třeba v zákulisí masového deníku (Premiér a jeho parta, 1994) či v klubech a příbytcích milionářů (nedávno vydaný román Štěstí je tady a teď), má jistě svou věrnou, nicméně politováníhodnou klientelu. Ta si nechává vemluvit pocit, že tu čte cosi velmi kritického, co nelichotivě a otevřeně mluví o poměrech, ba dokonce je jí předloženo něco snad i osobně upřímného. Nejzřejmějším rysem je však kromě umělecké nezpůsobilosti autorova ješitnost, jejímž prostřednictvím se i vlastní neschopnost cokoli říci vydává za jakýsi osudový znak doby, za příznak jejího tápání a hodnotových zmatků. Není snad v současné domácí literatuře druhého autora, jehož literární výtvory by byly tak přeplněny planým a…