Všechno vymyslím sám

V České republice se točí kolem dvaceti hraných filmů ročně. Mnohé z nich jsou zajímavé, stěží bychom ale mezi nimi hledali dílo, které si divák ponese v srdci po celý život. Jak je to možné? Chybí talenty, nebo finance? Je pravda, co říkají mnozí režiséři, že totiž producenti myslí jen na peníze? Anebo mají pravdu producenti, kteří tvrdí, že s umělci se nedá rozumně jednat?

Adolescenti obsadili kina

Na první pohled není na situaci v českém filmu nic divného: Je normální, že na pár let vyletí umělecky vzhůru celá národní kinematografie, a pak zase na dlouhá desetiletí pohasne. Koncem sedmdesátých let zazářili Australané, dnes triumfují Číňané, zítra zase někdo jiný. Jenomže na současných českých filmech je nápadné, že to, co jim chybí ke srovnání se současnou světovou špičkou, se stále opakuje: naprostá většina z nich působí nezralým dojmem. Jako by se čeští režiséři (jimž je většinou mezi třiceti a pětašedesáti) neobraceli k dospělým lidem s jejich starostmi, tápáním a úzkostí, ale k partě diskotékových pubescentů. V moderních českých filmech se hodně střílí a jezdí rychle autem. Všechny ty prostitutky, novináři, restituenti, modelky a další lidské produkty posttotalitní skutečnosti zarážejí svou povrchností. Jako by si je filmaři prohlíželi jen zdálky - nejsou to skutečné dramatické postavy, ale jen náznaky, efektní, ale bezduché a zapomenutelné. Pronikání pod povrch věcí, hledání jejich příčin a souvislostí zcela chybí. Tento pocit sílí…