Mýtus o školní demokraciia

Od června 1995, kdy byl novelizován zákon o státní správě a samosprávě ve školství, mohou být zřizovány rady škol. Je to po půlstoletí první šance, jak mohou uživatelé služeb poskytovaných školou - rodiče žáků, žáci a obce - ovlivňovat to, co se ve školách děje. Rady mají právo schvalovat výroční zprávy škol, jejich rozpočet i zprávu o hospodaření. Vyjadřují se ke koncepci školy, ke jmenování ředitele, a dokonce mohou podávat návrhy na jeho odvolání.Veřejnost ale nemá o školy zájem: dodnes byly rady zřízeny pouze v každé pětadvacáté základní škole a každé padesáté střední škole. Nejen v západní Evropě patří školní rady k zavedeným institucím. V jednotlivých školách dohlížejí na činnost ředitelů a učitelů, zejména na jejich vztah k žákům, a sledují dokonce i aktivity státních úředníků. V poslední době jsou v řadě vyspělých zemí vnímány jako jeden ze základních kamenů občanské společnosti. Svědčí tedy český nezájem o novou instituci o nedostatku tuzemské demokratické kultury? Ve skutečnosti je důvodů několik.

Samosprávné nebezpečí

V české škole se většina rodičů tradičně stále ještě zdráhá veřejně projevit své názory. Jejich zástupci by sice obsadili třetinu míst školní rady (o zbytek by se podělili učitelé se zástupci obce) a mohli by případné nedostatky v řízení účinně ovlivňovat. Předem se ale bojí, že po kritice nedostatků by si učitelé na jejich potomka „zasedli“. Byli vychováváni někdejšími SRPŠ, kde rodiče pouze plnili přání školy, a ani…