Jméno Růže + Foucaultovo kyvadlo + Ostrov včerejšího dne + Skeptikové a těšitelé

Záznamy, z nichž mohou čerpat historici, zachycují jen zlomek skutečnosti. Převážná část dějin mlčí. Obrazy zašlého času bývají podmíněny osobním založením a zaujetím badatele, a když po čase vznikají z dílčích analýz různé pokusy o syntézu, nelze žádný z nich považovat za dovršený, protože historické bádání pokračuje. Něco jiného je však historický román, umělecký tvar, který musí někde začínat a někde končit. Jeho kvalitu neměříme množstvím a přesností informací, ale jednoduše uměleckou přesvědčivostí. Romanopisec je za přiznání fiktivnosti svých světů bohatě odměněn. Smí prázdná místa na mapách času vyplnit vlastními sny a zkušenostmi, intuicí, fantazií. Má možnost dospět k ucelenému obrazu a dovršit jej závěrečnou tečkou, což je slast přísné vědě zapovězená.Umberto Eco je profesí historik (ale také estetik, uměnovědec, sémiotik), proslul však především jako romanopisec. Ve své dosavadní beletrii se jeví jako bytostný poživačník, který v kulturních dějinách lidstva vyhledává rafinované intelektuální lahůdky. Hlubší existenciální výpověď v jeho dílech nenajdeme (tam, kde se o ni pokouší, zřetelně sahá vedle), ale nevyčítejme mu to - umí něco jiného. Osvojil si v nebývalé míře historické poznání a s obrovskou chutí vyráží i za jeho hranice, aby pro své čtenáře čas od času uspořádal dobrodružnou výpravu časem a posloužil přitom jako zábavný a poučený průvodce. První výlet s názvem Jméno Růže (italsky 1980, česky Odeon, 1985) směřoval do doby vrcholného středověku. Děj druhého románu Foucaultovo kyvadlo (italsky 1988, česky Odeon, 1991) se sice odehrává téměř v současnosti, ale prolínají se jím celé dějiny magie a tajných společností. Potřetí si můžeme vyrazit s Ecem za poznáním při četbě románu Ostrov včerejšího dne (italsky 1994, česky Český klub, 1995). Do češtiny všechna tato díla včetně esejistické knihy Skeptikové a těšitelé (italsky 1964, česky MF 1995) přeložil Zdeněk Frýbort.

Nové světy slov

I v posledním románu vychází autor podobně jako v prvním z fiktivních dobových zápisků, avšak zatímco Jméno Růže má ucelenou formu pamětí středověkého vypravěče, který na sklonku života vzpomíná na největší dobrodružství svého mládí, v Ostrovu včerejšího času provádí „rekonstrukci“ dávného děje sám autor. Odvolává se přitom na fragmentární dopisy a deníkové záznamy italského zemana Roberta de la Grive, psané údajně roku 1643 na palubě opuštěného korábu kdesi v Tichém oceánu. Hrdina knihy vzpomíná na různé události od roku 1630, kdy mu bylo šestnáct, takže kniha pokrývá zhruba třináctileté období. Jeho vlastní hlas ovšem zaslechneme jen výjimečně v nějaké citaci, jinak vše vypráví autor - vstupuje ovšem často do hrdinova myšlení a užívá přitom dobový styl vyjadřování. Barokní květnatost se tak střídá se střízlivým a ironickým tónem komentářů, čímž se přímo v jazyce knihy konfrontuje duch manýrismu s duchem doby postmoderní. V tomto ohledu můžeme knihu vnímat jako vlídnou, ba dokonce okouzlenou parodii křečovité vytříbenosti marinistů, gongóristů či francouzských précieuses, básnických škol, jejichž tvorbu jsme si navykli přehlížet pro nepřirozenou vyumělkovanost. Eco ji zasazuje do duchovního kontextu doby vzniku, a tím ji esteticky ospravedlňuje - její metafory mu ztělesňují přelom lidského myšlení, jiskřivý zkrat mezi tradicí a náhlým prozřením, okamžik, kdy se člověk začal násilím zmocňovat světa a vesmíru.Po astronomech a mořeplavcích zatoužili tehdy objevovat nové světy i literáti. Ti nejdůslednější přestávali své texty odvozovat ze skutečnosti, ale pokoušeli se vytvářet skutečnost novou, která by byla esteticky rovnomocná Božímu dílu. Teologii vystřídala matematika, mysteriózní zázraky ustupovaly před zázračnými vynálezy důmyslných mechaniků. Autor v knize popisuje stroj na metafory, jakýsi počítač, vytvářející nekonečné variace různých slovních spojení. Vzpomínáte na Mallarméa, surrealisty nebo na experimentální poezii šedesátých let? Ano, v Ostrovu včerejšího dne líčí postmodernista Eco sám zrod modernismu. A to nejen v oblasti umění.

Ve službách kardinála

Ecovy předchozí knihy se nejlépe četly nadvakrát: poprvé kvůli napínavému ději, který nutil méně disciplinované čtenáře přeskakovat příliš popisné pasáže, podruhé jako populárně naučné repetitorium dějin evropské kultury. Ve třetím románu je děj potlačen. Trosečník Roberto se zachrání na opuštěném korábu, kotvícím nedaleko ostrova, který je z různých důvodů nedosažitelný. V podpalubí lodi, jakémsi muzeu kuriozit, nachází různé podivuhodné věci, symbolizující stav poznání jeho doby: botanickou zahradu, voliéry s exotickým ptactvem, měřicí techniku, mechanické varhany a v neposlední řadě i německého jezuitu, který mu řekne své a pak se utopí. Druhou dějovou linii tvoří Robertovy vzpomínky na kruté boje třicetileté války, na galantní život v Paříži, politické intriky a dobrodružnou špionážní výpravu ve službách kardinála Mazarina. Třetí linie je trochu snová. Jako Hyde pana Jekylla v ní vystupuje Robertův dvojník Ferrante, výplod hrdinovy představivosti, který (v jejím rámci) unese Robertovu galantně platonickou lásku Lilii, aby ji eroticky zneužíval. Touto představou hrdina slastně trpí a nakonec se nahý vnoří v mystickém vytržení do oceánu a nechává se odnést vlnami.Vlastní jádro knihy ovšem netvoří děj, ale Robertovo přemítání. Na rozdíl od předchozích knih, kde jsou obrazy dějin sestaveny z objektivních faktů a vylíčeny zvnějšku, se autor v posledním románu pokouší dostat přímo do nitra hlavní postavy a zobrazit její vědomí. Spisovatelé se do svých hrdinů vžívají asi odjakživa, avšak lidské nitro pojímají většinou psychologicky. Eco se na rozdíl od nich vžívá do dobové kosmologie, zkoumá „nad-vědomí“, světový názor, rekonstruuje obraz světa a vesmíru, jak se asi jevil člověku své doby.

Experimentující jezuita

Barokní pocit plyne z touhy po celistvosti, v níž by vůle splynula v jediném velkém gestu s citem i myšlením, víra s vědou, metafyzika s empirií, hluboká znalost s pokorou před tajemstvím. Výrazem takové touhy byla například Komenského „pansofie“, jež měla v harmonické syntéze spojit veškeré prudce se rozvíjející poznání s náboženstvím. To se ovšem, jak víme, nepovedlo, a věda se další tři století ubírala cestami vyhraněné racionality k stále užší a užší specializaci. Robertovo kosmologické snění, které zahrnuje Krista i Koperníka, myšlení jezuitů i módních pařížských pyrrhoniků, důsledných skeptiků nevěřících ničemu, lze do jisté míry jako „pansofii“ chápat - spisovatel se ji možná pokusil s ironií sobě vlastní opožděně uskutečnit alespoň ve vědomí mladého ztroskotance. Soužití náboženství a poznání tu ovšem není nijak harmonické: připomeňme jen tragikomický obraz jezuity, který si s hlubokou vírou v Boha navléká potápěčský zvon, technickou novinku, v níž zakrátko utone.Ecovy obrazy z dějin nebývají jednolité. Na to má autor až moc rád podivuhodné myšlenkové úlety a kuriozity, které nachází ve slepých uličkách poznání. Románový děj mu slouží jako nit, na kterou navléká výpisky z četby, aniž by se příliš snažil sladit vznikající mnohohlas. V Robertových úvahách a učených dialozích s dalšími postavami lze zaslechnout ozvěny názorů Giordana Bruna, Francise Bacona, René Descarta, Galilea a dalších učených mužů, kteří tehdy přehodili výhybky lidského vědomí směrem k racionalismu a exaktnosti. Leccos bude také určitě pocházet ze spisů tehdejších teologů a mystiků. Výsledkem je neobyčejně barvitý text, nad nímž si čtenář s překvapením uvědomí, kolik naivity, poezie, potrhlosti a magie stálo u zrodu myšlenkového proudu, který měl posléze dospět k chladně účelovému scientismu.

Umučený pes

V předchozích románech Eco vytvářel hluboce tajemnou atmosféru, prosycenou složitým myšlením, aby ji nakonec dešifroval pomocí nijak složitého, zato však zdravého rozumu. Gotické temno projasňoval románským racionalismem a záplavu vlastní vzdělanosti uzemňoval renesančně jadrným humorem. Ten nechybí ani v poslední knize, která se ovšem dotýká závažnějšího problému než předchozí a jednoznačné vyznění v ní chybí. Eco sleduje náhlý, bouřlivý rozvoj abstraktního myšlení v okamžiku prvních dotyků s exaktní empirií. Jeho kniha popisuje zrod „moderního“ vědomí, jež vyvrcholilo v optimistickém pozitivismu 19. století a které ve 20. století přivedlo na svět hrůzu totalit, ekologických katastrof a duchovních krizí. Roberto píše své zápisky rok předtím, než Descartes vydal v Holandsku svá Principia philosophiae (1644), tedy v posledním okamžiku duchovních dějin, kdy mohla být fyzika ještě poetickou vizí.Oč tedy vlastně v knize jde? O nostalgické rozpomenutí na sladké dětství věd? Snad, ale některé obrazy jsou i varovné. Roberto při své špionážní plavbě sleduje vědecký experiment, který má zajistit určení přesného londýnského času i na vzdálených místech zeměkoule. Vědec, který jej provádí, vychází z vysoce sofistikované teorie o sympatetickém prášku, ale prakticky pouze nesnesitelně mučí zraněného psa. Až dosud si Eco ve svých románech střílel z rozličných podob iracionalismu, z teologie, magie, mystiky. V Ostrově včerejšího dne ukazuje, že i na cestách spekulace čistě racionalistické lze ztratit smysl pro míru, realitu i základní životní hodnoty.

Autor je šéfredaktorem měsíčníku Bar&Man.