Sen se naplnil. Týdenní přehlídkou se koncem února v nově otevřeném žižkovském divadle Akropole konečně usadila Pražská pětka. Je v tom kus ironie, že tento pověstný fenomén umělecké Prahy, který svými kořeny vězí už v polovině 70. let, se ke své scéně dostal až nyní, kdy se velká část korpusu rozpadla a kdy se s velmi zaměstnanými a médii využívanými protagonisty setkáváme pravidelně například ve společenských rubrikách barevných magazínů. Tedy na úplně jiných místech, než byly ty, z nichž se poetika Pražské pětky zrodila.
Šviháci ze Sklepa
Význam a vliv Pražské pětky zdaleka nelze vystihnout jen výčtem pěti původních souborů, navíc ne zcela sourodých: Sklep, Vpřed, Křeč, Mimóza, Kolotoč. S jejím působením je totiž spojena nejen jedna důležitá a pak i úspěšná generační vlna divadelních (a hudebních, tanečních, výtvarných, filmových…) umělců, ale i charakteristický „životní názor“ a estetika. „Sklepácký“ styl zasáhl šatník stejně jako pózy a gesta, způsob mluvy a intonaci, prožívání prázdnin, organizování výletů a bůh ví - nebo to vědí spíš ti „in“ - co ještě. Dal vyrůst osobitému druhu velkoměstského šviháka, jenž se nenechá jen tak něčím vyvést z míry, je sice individualista, ale přesto má svou spolehlivou partu. Politika ho sice moc nezajímá, zato ale pečlivě sleduje ligové tabulky a má jisté, často blíže neurčené umělecké sklony. Pohybuje se s ležérností a svá pečlivě volená slova pronáší s nepřirozeným teatrálním přízvukem. Dá se říci, že…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
